Ivča a Jirka

Už několik let jsme se chtěli vypravit na lokalitu PP Špidláky, ale z nějakého důvodu jsme to stále nezrealizovali. Na konci dubna 2015 jsme to ale napravili a vyrazili do obce Čejkovice.

Čejkovice se nachází na Hodonínsku v údolí potoku Prušánka. První zmínka o obci pochází už z r. 1248, kdy templářští rytíři z Čejkovic převzali usedlosti v Rakvicích. Templářští rytíři k nám ale přišli už ve 30. letech 13. stol. a v té době také zřejmě zahájili stavbu gotické tvrze, která je dodnes jádrem čejkovického zámku. S působením templářů v Čejkovicích je spojena osoba bratra Ekka. Ten byl nejdříve komturem, což byl velitel komendy, později šéfem celé jedné provincie. Z pramenů je zřejmé, že se Ekko dostal do Čejkovic až po pádu města Akkonu v r. 1291, které bylo poslední državou křižáků v Palestině. Poslední písemná zmínka o Ekkovi pochází z r. 1309. Následně se po něm (i dalších členech řádu) slehla zem. Každopádně se mu podařilo vybudovat z Čejkovic reprezentativní centrum majetku templářů nejenom v rámci Českého království, ale i v rakouském vévodství. V Čejkovicích vybudovali templáři rozsáhlé vinné sklepy, které neměly u nás obdoby. Sklepy byly prostorově velké (bez problémů jimi projede jezdec na koni i celý vůz s ozbrojeným doprovodem). Dnes jsou sklepení přístupná pouze v délce cca 650 m, ale dle pověstí tajná chodba z Čejkovic vedla až na Slovensko do Holíče nebo Skalice, jiná do Dolních Bojanovic, další do Hodonína... Jedna ze sklepních chodeb je několikrát lomená, a proto se jmenuje Křivá. Předpokládá se, že měla i obranný význam. Dnes v historických sklepích působí firma Templářské sklepy Čejkovice, která na základě dohody umožní návštěvu sklepů i s ochutnávkou vína. Jedna z templářských pověstí říká, že je v čejkovickém podzemním labyrintu uschován legendární grál templářských rytířů. Podobné pověsti o pokladu ale známe i z hradu Veveří nebo Templštejna.

V r. 1312 byl řád templářů zrušen. Čejkovice nejdříve vlastnil král, později páni z Lipé. Po nich se na tvrzi vystřídali Šternberkové z moravské větve, Protivci z Pavlovic… Za husitských válek byla tvrz pobořena a majitelé se střídali. Za Víckovců byla tvrz ve 2. pol. 16. stol. rozšířena a opatřena arkádami, čímž získala charakter zámku. Z Víckovců se stal nejznámější Jan Adam Prusinovský, který byl velmi oblíben u poddaných. Byl jedním z čelních představitelů stavovského povstání, radou krále Fridricha Falckého, pobělohorský emigrant a vůdce velkého povstání Valachů. Mimochodem, české stavovské povstání, včetně povstání Valachů, prý byla první válka „sledována v přímém přenosu“ a „přenášena tehdejšími médii“ v západní Evropě (noviny). Po bitvě na Bílé hoře, která proběhla dne 8.11.1620, byli pak valašští povstalci jediní, kteří nějakou dobu zdárně vzdorovali císařským vojskům. V čele povstání stál právě majitel čejkovického panství Jan Adam z Víckova, který byl mezi Valachy velmi oblíben a uznáván. Po potlačení povstalců císařským vojskem bylo v r. 1624 čejkovické panství zkonfiskováno a darováno olomouckým jezuitům. Během třicetileté války postihl Čejkovice nájezd Švédů, kteří zničili zámek i zdejší kostel sv. Kunhuty. Jezuité v 50. letech 17. stol. přistavěli k starší části současného zámku nové přední křídlo. Po zákazu jezuitů se po určitých peripetiích dostaly Čejkovice do vlastnictví Habsburků, kteří byli vlastníky až do vyhlášení Československa v r. 1918. A když jsme zmínili r. 1918, nemůžeme opomenout, že s Čejkovicemi je spojen i zakladatel Československé republiky a náš první prezident T. G. Masaryk, který zde strávil 6 let svého dětství. Kousek od fary se právě v domě, kde pobýval, nachází expozice věnovaná jeho životu.

My jsme prošli Čejkovicemi, kam jsme se ještě vrátili na závěr na zámek a k Templářským sklepům, a pokračovali po červeném značení vinohrady směrem na Čejč. Naším cílem byly Špidláky. K této lokalitě uvádíme pár informací:

• Pokud se podíváte do mapy, budete možná trochu zmateni. Objevíte Přírodní rezervaci Špidláky u Čejče a Přírodní památku Špidláky mezi Čejčí a Čejkovicemi. Pokud se podíváte na internet, tak se obě lokality stále zaměňují, pletou nebo se z neznalosti považují za jedno a to samé. Rozhodli jsme se tedy v tomto udělat trochu osvětu. ;-) Přírodní rezervace Špidláky (rozloha 9,9 ha) byla vyhlášena v r. 1992 a nachází se na jihovýchodě Čejče v lokalitě Bílého kopce, a to u další Přírodní památky Výchoz. Přírodní památka Špidláky (rozloha 15,4 ha) byla vyhlášena až v r. 2010. Nachází se 2-3 km jihozápadně od zmíněné rezervace. Jedná se o 3 izolované lokality na strmých svazích se sklonem 10-40 stupňů. Lokality označované jako Špidlák I a Špidlák II se nachází cca 1,5 km severovýchodně od Čejkovic. Třetí lokalita se nazývá Prostřední Špidlák leží severněji, asi 2,3 km severovýchodně od Čejkovic a 2 km jihozápadně od Čejče. Prostředním Špidlákem prochází červeně značená turistická cesta. Právě tato lokalita byla cílem naší cesty. Až do přírodní rezervace u Čejče jsme nešli a pokud v této fotogalerii hovoříme o Špidlácích, jedná se vždy o přírodní památku. Snad jsme tímto přispěli k objasnění zmatků kolem lokality Špidláky, protože my jsme to nikde vysvětlené nenašli. ;-)
• Možná přemýšlíte, proč se lokalita jmenuje Špidlák(-y). Zdejší společenstva stepních trávníků zaujímají strmé části svahů, jejichž prudký sklon bránil rekultivaci, a proto byla místo polí využívána jako louky a pastviny. Probíhala zde tak pastva dobytka a kosení trávy. Kosení je i dnes velmi důležité pro udržení stávajících druhů (v opačném případě by došlo k samovolnému vývoji těchto lokalit k lesním společenstvům). Na pastvinách se šířily druhy, které dobytek nespásal. Jednalo se o druhy jedovaté (např. koniklece), druhy, které dobytku nechutnaly (např. pelyňky) nebo druhy ostnité či trnité (pcháče, bodláky, pupavy, hlohy, růže…), kterým se ve zdejším kraji říká špidláky, což dalo název zdejší lokalitě.
• Poslední botanický průzkum se zde dělal před podáním návrhu na vyhlášení přírodní památky (v r. 2008). Byl zde potvrzen výskyt 259 druhů vyšších rostlin, z nichž je 85 zařazeno v Černém a Červeném seznamu ohrožených druhů. Předpokládá se, že se zde dle dřívějších nálezů nachází dalších 16 druhů, které se ale v rámci průzkumu nepodchytily. Byli jsme rozhodnutí nejdříve navštívit Prostřední Špidlák, a pokud by nás neuspokojil, vrátit se na Špidlák I a II. Prostřední Špidlák nezklamal, o čemž se můžete přesvědčit ve fotogalerii.
• Při pohledu z nejvyššího bodu Špidláků, který se nachází na rozhraní přírodní památky a polí, jsme si nemohli nevšimnout uměle zarovnaných špiček pahorků při okraji Špidláků. Vypadalo to, jako kdyby někdo pilou uřízl některé vrcholky. Důvodem byla honba za zemědělskou půdou a vznik širých lánů.
• Honba za půdou způsobila i vysušení původního Čejčského slaného (spíše poloslaného) jezera a rozorání jeho dna. Jezeru se lidově říkalo Bezedňák a vzniklo s koncem poslední doby ledové. Voda z jezera měla hořkou chuť a zapáchala, neboť byla velmi bohatá na sloučeniny síry a dusičnanu sodného. Využívala se při léčbě kožních onemocnění u lidí i dobytka. Jezero se nacházelo severovýchodně od Prostředního Špidláku u Čejče. Západně se nacházelo ještě větší Kobylské jezero, které bylo rovněž vysušeno. Čejčské jezero lze najít na historické vojenské mapě z pol. 19. stol., a to pod německým názvem Tscheitscher See. Jako památka na jezero zůstalo několik místních názvů, např. Jezero nad Dvorem, Louky nad Jezerem, Jezero pod Tratí, Jezera, turistické rozcestí Čejčské jezero. K vysušení mělkého velkého jezera došlo v 19. stol, aby se zde mohla pěstovat cukrová řepa. K devastaci původních slanisek ale zřejmě nedošlo, neboť na konci 19. stol. zde rostla řada halofytů (rostliny dobře snášející vysoké zasolení půdy nebo vody). Na počátku 20. stol. bylo koryto odvodňovacího kanálu zaneseno a jezero se opět začalo naplňovat vodou. Na jezero se vrátil život. Zahnízdili zde ptáci, obnovily se mokřady, objevily se slanomilné rostliny... V r. 1965 bylo jezero téměř zcela plné a vypadalo to, že příroda opět zvítězila nad lidskou honbou za půdou. Tehdy se ale na základě rozhodnutí komunistických pohlavárů provedla důkladná meliorace území, čímž byla tato unikátní oblast s konečnou platností zničena. Všichni jsme tak, bohužel, přišli o pozoruhodný kout jižní Moravy.