Ivča a Jirka

Dovolíme si na úvod citaci z Vančurova Rozmarného léta: …„Tento způsob léta,“ děl (Antonín Důra) vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným“... Obdobné pocity jsme letos zažívali i v Českém krasu v červnu, a to jsme ještě netušili jak budeme o pár týdnů později vzpomínat na Český kras, kde to počasí ještě nebylo tak špatné. Ale to až v dalších rubrikách…

Další červnové ráno nás každopádně v Českém krasu ničím nepřekvapilo. Obloha černá, slušný deštík, mraky velmi nízko, takže blízkých skal nevidno…Nicméně dopoledne se obloha vybrala, a tak nebyl důvod nevyrazit objevovat další krásy okolí Srbska. Kdo předpokládá, že jsme během dne párkrát zmokli, předpokládá správně. Ale to už patřilo k našemu putování neodmyslitelně jako podšálek k šálku kávy. Nemá tedy smysl dále popisovat, jestli nás zastihlo x+1 nebo x-1 přeháněk, protože na schůdnosti cest se počasí podepsalo bez ohledu na tyto počty a my vypadali jako sedláci vracející se z pole. :-)

Na rozchození jsme se zběžně prošli podél skal mezi Srbskem a Karlštejnem. Skalní útvary jsou to jistě zajímavé, ale žádné mimořádnosti jsme nezaznamenali. Potom jsme se ubírali směrem k Státní přírodní rezervaci Koda. Už sám název Koda na nás vždy působil tajuplným dojmem. Existuje několik teorií o původu názvu. Může souviset s pobytem Keltů na našem území, nelze vyloučit ani souvislost s kultem vody starých Slovanů, tj. vody, která nejen léčila, ale s jejíž pomocí se především věštilo. To dodnes dosvědčují zvyky, konané v noci svatojánské i štědrovečerní. Slovo koda prý také znamenalo ve staré slovanštině kouzla a čáry. Nelze ani vyloučit odvozeninu od příjmení Koda, které skutečně existuje. Ať už je to s původem názvu jakkoliv, Národní přírodní rezervace byla vyhlášená v roce 1952 na území o rozloze 464 ha. To představuje převážně zalesněné území Tobolského vrchu a Kodské a Císařské rokle. My se ale pro tentokrát rozhodli vypustit Císařskou rokli i Údolí děsu, které má svůj název od doby, kdy zde trampové zažili děsnou bouři s vichřicí a průtrží mračen. Naším cílem bylo projít si zbytek přírodní rezervace. Možná jsme ale udělali chybu, možná jsme si od tohoto výletu příliš slibovali, ale postupně. Ze Srbska jsme po žluté značce došli až ke Kodské studánce, svedené do bývalé kaple u cesty. Tato studánka již od středověku napájí nezamrzající rybníček (voda má i v tuhých mrazech +10C), a za stovky let navršila travertinovou kupu (sladkovodní vápenec) takové mocnosti, že je v ní vestavěna podzemní mlýnice. Od rybníčku jsme se vydali k jeskyni Koda. Je volně přístupná, a i přes své malé rozměry patří k nejvýznamnějším archeologickým lokalitám Českého krasu. Přesto, že má jen 17m dlouhou pohodlnou horizontální chodbu (na konci zasypanou) bez výzdoby a vypadá jako uměle vylámaná, jedná se o mrazovou destrukci ukloněných vrstev devonských vápenců. Díky své poloze, šířce vchodu a plošině před ní, byla pro naše předky ideálním místem k obývání. Ve 20. letech 20. stol. zde byly prováděny vykopávky, při nichž bylo odkryto několik kulturních vrstev a mimořádné množství nálezů dokládajících osídlení jeskyně od středního paleolitu až po středověk. Byly nalezeny zvířecí kosti, keramika, zbraně, ohniště apod. Našli se zde i úlomky keramiky a mince z husitských dob. Od jeskyně jsme se kousek vrátili a pokračovali po modré značce až do Tetína. Tento úsek cesty nás zklamal nejvíce. Lesy i cesty byly natolik zarostlé, že jsme neobjevili žádné zajímavé rostliny, přesto, že jich zde má být mraky. Jak jindy míváme na kytky i jiné živočichy štěstí, tentokrát zůstala Koda pro nás zakletá. Kodskými houštinami jsme prodírali statečně, neboť cesty byly značně zarostlé a místy splývaly s okolím. Bylo s podivem, že jsme si nepřinesli žádné klíště. Takto jsme dorazili do Tetína, který jsme už znali z předchozí návštěvy z minulého dne, takže jsme pokračovali zpět do Srbska. Na Kodu jsme ale nezanevřeli a určitě se sem rádi v budoucnu vrátíme. Příště ale raději zajdeme do Údolí děsu nebo Císařské rokle.