Ivča a Jirka

Na přelomu října a listopadu jsme zavítali do Ivančic. Protože tohle malebné město dobře známe, nevěnovali jsme se jeho průzkumu, nýbrž jsme si ho vybrali jako východisko i konečnou stanici pro naše podzimní putování. Ivančice patří mezi naše oblíbená města. Žije zde necelých 10 tis. obyvatel a založení Ivančic lze datovat na přelom 12. a 13. stol. Toto místo však bylo osídleno už v době kamenné a bronzové, bylo zde také velkomoravské hradiště na ostrohu Réna nad Ivančicemi, kam jsme se také vydali. V období renesance patřily Ivančice mezi největší města Moravy. Navíc díky Janu Blahoslavovi, který zde vydal známá díla (např. Gramatiku českou, překlad Nového zákona…), se město stalo centrem moravské vzdělanosti. Každopádně když my slyšíme Ivančice, okamžitě se nám vybaví: soutok 3 řek (Jihlava , Oslava a Rokytná), slavný rodák Alfons Mucha a jeho renesanční památník, další místní rodák Vladimír Menšík s jeho expozicí, gotický kostel a historické budovy na náměstí, rozsáhlý židovský hřbitov, každoroční Slavnosti chřestu, ale i krásná okolní příroda, rybníky a zalesněné kopečky.

My jsme naši výpravu zahájili u železniční stanice Ivančice-město. Po červené turistické značce jsme dorazili na pravý břeh řeky Jihlavy, a to kousek za soutokem Jihlavy a Rokytné. Po pár metrech jsme se ocitli u malé vodní elektrárny s přímoproudými Kaplanovými turbínami, kterou před 9 lety vybudovalo Povodí Moravy. Tato elektrárna vyrobí za rok asi 1,3GWh elektrické energie. Odtud to už bylo jen kousek k mostu přes řeku a my stáli pod kopcem Réna. Prošli jsme parkem a začali stoupat směrem k vrchu Réna. Vrch Réna se nachází nad soutokem Jihlavy a Rokytné na okraji Ivančic. Jedna z pověstí praví, že místní zeman Ivan měl dvě dcery, Rénu a Evu. Réna dostala věnem horu, která byla po ní pojmenována, a Eva myslivnu, u které založila Evančice = Ivančice. Každopádně dle nálezů se už v neolitu kolem vrchu Réna nacházelo pravěké hradiště. Po příchodu Slovanů zde bylo vybudováno hradiště nové. Koncem 19. stol. byl pod Rénou vybudován městský park, kde se pořádaly koncerty, hrálo divadlo, pořádaly poutě a další kulturní akce. Dnes se celý park postupně rekonstruuje. V r. 1912 byla na Réně postavena dřevěná rozhledna. Nejen v dnešní době (viz fotogalerie níže), ale i během 1. sv. války žili vandalové, kteří rozhlednu poničili. Až v r. 1930 zde byla nově vybudována železobetonová rozhledna, která byla pojmenována po místním rodákovi a světoznámém malíři Alfonsovi Muchovi. Rozhledna má jedno vyhlídkové patro a patří k nejmenším na Moravě (dosahuje pouze výšky 4m). Na rozhledně jsme se pokochali výhledy na Ivančice a nejbližší okolí. Odtud jsme pokračovali dále po červené, která se změnila v lesní pěšinu. Podzimními lesy jsme tak dorazili až k bývalému kříži na Réně. Kříž nechal postavit  v r. 1901 zdejší občan Ferdinand Novák. Kříž přežil monarchii, světové války, dokonce i minulý režim, který sakrální stavby v lásce neměl. Osudové se mu stalo až polistopadové období, kdy byla kamenická práce zničena. Prý byla při jeho výstavbě do něj vložena zlatá mince. Pokud ji ale začne někdo hledat, tak už zde nezůstanou ani stávající zbytky. Od kříže jsme dále pokračovali po červeném značení, které začalo časem klesat do údolí řeky Jihlavy k Ivančickému viaduktu.

Původní (Starý) Ivančický viadukt, tzv. „Železňák“, byl postaven na konci 60. let 19. stol. Jednalo se o první celokovový železniční most celého Rakousko-Uherska, který byl spojnicí Brna a Vídně. Tvrzení, že měl prsty v této stavbě Gustave Eiffel, se nikdy nepotvrdila. Délka původní konstrukce dosahovala 373,5m, přičemž koleje byly ve výšce 42m nad hladinou řeky. Protože okolní krajina stále pracuje, byly s viaduktem nemalé problémy. Nicméně původní most sloužil pravidelnému běžnému provozu až do r. 1978. V tomto roce se provoz přesunul na Nový Ivančický viadukt, který byl postaven vedle Železňáku ve 2. pol. 70. let minulého století. Původní viadukt chátral, nebyly peníze na jeho údržbu, navíc se sem vydávali vyznavači bungee-jumpingu a došlo k několika vážným zraněním a dokonce jednomu smrtelnému. Nakonec tak bylo rozhodnuto o demontáží Železňáku, ke které došlo v r. 1999. Z původního kovového viaduktu byla ponechána část mostovky s jedním pilířem. Od viaduktu jsme stále následovali červené značení, minuli rozcestník Bařiny a podél řeky Jihlavy jsme po jejím pravém břehu dorazili chatovou oblastí až do obce Nové Bránice.  

Obec Nové Bránice (tehdy spíše osada) patřila již ve 13. stol klášteru Rosa coeli v Dolních Kounicích. Od 14. stol. se zde vystřídalo několik vlastníků. Ve 13. stol. stálo v osadě 44 domů, na konci 18. stol. 70 a na počátku 20. stol. 90 domů. Dnes zde žije necelých 700 obyvatel. Při procházení obcí jsme potkávali u domů dýně v různých podobách, vliv Heloweenu zde byl zřejmý. Prošli jsme celou obcí a pokračovali po neznačené cestě podél řeky Jihlavy až do Dolních Kounic. Dolní Kounice jsou malé městečko, cca 2500 obyvatel, a jsou spjaty s vybudováním panenského premonstrátského kláštera zasvěceného Panně Marii, později nazývaného Rosa coeli (Růže nebeská). Klášter byl založen v r. 1181 Vilémem z Pulína, který jej musel postavit, protože dostal od papeže trest za pustošení klášterů a kostelů v Rakousku. Ve 14. stol. proběhla přestavba kláštera do gotického stylu. Za husitských válek byl klášter zpustošen a vypálen, a od té doby začíná upadat. Na přelomu 17. a 18. stol. požár vše dokonal a snahy o obnovu kláštera vzaly za své. Dnes je zde možné vidět zachovalé klenby, svorníky a konzoly. Současným majitelem kláštera je Biskupství brněnské, které pronajímá klášter Dolním Kounicím. Dolní Kounice ale nejsou jenom klášter, nad klášterem se nachází zámek, ve městě je židovská synagoga i židovský hřbitov, renesanční a barokní  měšťanské domy, kostel sv. Petra a Pavla, kaple sv. Jana Křtitele, kaple sv. Antonína nad městem… My jsme pro tentokrát klášter vypustili nejen z časových důvodů, ale protože jsme jej navštívili nedávno v rámci noční prohlídky. Prošli jsme městem, přešli pře řeku Jihlavu a u kaple sv. Jana Křtitele jsme odbočili doleva. Po neznačené cestě jsme vystoupali na Kamenný vrch, kde se nachází zahrádkářská oblast. Zde jsme navázali opět na červené značení a pokračovali zahrádkářskou kolonií až do Moravských Bránic.

Obec Moravské Bránice leží v kotlině mezi kopci. Řeka Jihlava zde napáchala v minulosti při povodních spoustu škod. Kolem data vzniku obce se vede už dlouhodobě polemika. Nejpravděpodobněji byla obec založena ve 2. pol. 13. stol., někteří posouvají vznik na časové ose téměř o 100 let zpět. Opět zde potkáváme u domů dýně. Místní obyvatelstvo ale bylo kreativnější, a tak potkáváme nejen klasické heloweenské úsměvy, ale třeba také ježka a různé postavičky. Prošli jsme obcí na její západní okraj, kde stojí na vyvýšenině budova nádraží, železniční stanice Moravské Bránice. Tato stanice je už přes 100 let důležitým železničním uzlem, neboť tudy prochází 2 tratě, jedna do Oslavan, druhá na Hrušovany a Brno. Od stanice jsme pokračovali po červené kolem vinohradů, později skrz pole a lesíky zpět k Ivančicím.

Ještě jednou nás cesta přivedla z kopců zpět k řece Jihlavě, a to ke Stříbskému mlýnu. Ohledně mlýna se vypráví 2 pověsti. Obě se vážou k ptáku (snad holubice), který upouští ze zobáku chleba. Tento pták s chlebem je i ve znaku umístěným nad vstupem do mlýna. Jedna pověst říká, že mlýn byl postaven na místě, kde pták upustil chleba v době velkého hladu. Druhá říká, že znak s ptákem upouštějícím chléb byl nad vchod vsazen jako památka na velkou povodeň. Svůj název nese mlýn po Janu Stříbském, který mlýn koupil v r. 1586. Jednalo se o majitele, u kterého byl poprvé znám rok  zakoupení této nemovitosti. Určitě ale nebyl první, protože mlýn je starší. Vystřídala se zde řada majitelů, ale nejhorší období přišlo až po znárodnění. V 50. letech minulého století byl mlýn přebudován na učiliště. To však brzy zaniklo a mlýn začal na desítky let chátrat. Okolní chataři toto místo začali využívat jako smetiště a ti, kteří potřebovali levně stavební materiál, začali budovy mlýna rozebírat. Obrat k lepšímu nastal až v r. 1990. Dnes na budově mlýna objevíte nápis „Penzion pro pohozené pány“. Nejedná se o žádný vykřičený dům, jak by mohlo někoho napadnout. Zde pobývají nezávislí umělci, kteří se snaží dělat jen to, co je baví a sami sebe považují za podivíny. Z bývalého mlýna se tak stala umělecká dílna, o čemž svědčí řada soch a plastik okolo objektu. O víkendu je zde od 14.00 do 19.00 otevřena kavárna, kde je možné se občerstvit.

Od Stříbského mlýna (zastávka Ivančice – letovisko) jsme začali stoupat opět do kopců (Pozor, nenechte se zmást žlutým značením, které v mapách nikde není. V mapě objevíte jen červenou.). Pokračovali jsme k vyhlídce, kterou je rozhledna Na Oklikách. Jedná se o betonový altánek nad skalními útesy, odkud jsou hezké výhledy k rénským lesům, do údolí meandrující řeky Jihlavy i na okolí Stříbského mlýna. Protože se čas v době naší návštěvy nachýlil, my jsme zde viděli i západ slunce. V místě rozhledny se stala v 50. letech 19. stol. velká tragédie. V těchto místech se zřítil ze skal povoz vezoucí svatebčany ze Židlochovic. Smrt zde našlo pět osob i koně. Od té doby se po této cestě nechtělo už místním nikdy moc jezdit a raději se ji vyhýbali. My jsme po této cestě pokračovali zpět do Ivančic, přičemž se nám stále zjevovaly nové výhledy na zapadající slunce. Na tomto podzimním výletě jsme našlapali 24km a museli vystoupat celkem 450m.