Ivča a Jirka

Medvědí stezka je nejen nejstarší naučnou stezkou na Šumavě, ale i v celých jižních Čechách. Byla zřízena v r. 1967. Její první část (severní trasa zvaná Rudolfova cesta) jsme již absolvovali v rámci výletu ze Stožce. Proto jsme si naplánovali i její druhou část mezi Jeleními Vrchy a Ovesnou. Východiskem i cílem se pro nás tentokrát staly Jelení Vrchy. Jedná se o malou osadu založenou na konci 18. stol. knížetem Josefem II. ze Schwarzenberku. Původně se jednalo o dřevařskou osadu, která byla úzce spjata se Schwarzenberským plavebním kanálem umožňujícím splavování dříví ze Šumavy. Dnes slouží zcela k rekreačním účelům.

Z Jeleních Vrchů jsme vyrazili po žluté značce k Jelenímu jezírku, které se nachází v nadmořské výšce 945m. Toto jezírko bylo vybudováno v r. 1835 jako umělá nádrž k zachycení vody, které se pak využívala pro plavení dříví kanálem. Jezírko se prý plnilo asi 10 dnů a když se vypouštělo, dodávalo 0,4 m³ vody za sekundu, a to po dobu asi 5 hodin. Toto jezírko bylo propojeno s plavebním kanálem tzv. Jelením smykem (dlážděná stoka o délce téměř 1km). U jezírka jsme mimo pár lidí narazili i na řadu vážek a šidélek. Nepodařilo se nám je ale nafotit, protože je nám neustále plašili turisté.

Od Jeleního jezírka jsme chtěli pokračovat dále po žluté turistické trase. Cesta ale byla v době naší návštěvy řádně rozježděná těžkou lesní mechanizací a dešťové srážky v předchozích dnech udělaly svoje. Proto jsme se po marné snaze pokračovat dál rozhodli, že změníme trasu. Dle mapy jsme zvolili okliku směrem k Idině cestě a pak se dle navigace opět vrátili na původní žluté značení. Trošku jsme si zašli a přišli o skalní útvary na vrchu Perník, nicméně jsme hned na začátku výpravy nevypadali jako sedláci vracející se z čerstvě pooraného pole, kde je zastihla průtrž mračen. Navíc jsme za to narazili na jiné skalní útvary, kolem kterých nevede žádná oficiální cesta. Na žluté značení jsme se vrátili nedaleko Medvědí vyhlídky.

Od Medvědí vyhlídky jsme pokračovali nádhernou romantickou krajinou (lesy, mýtiny, skály, občas nějaký podešťový potůček). Postupně jsme tak míjeli nejen bezejmenné skalní útvary ale i řadu pojmenovaných (Obří kostky, Kamenná kráska, Viklan, Hřib, Kaple, Soutěska lapků, Perníková skála, Gotický portál, Mechová pyramida…). Cesta to byla příjemná, převážně po lesních pěšinách, občas mýtinách. Faktem je, že žluté značení od Jeleních vrchů směrem k Ovesné nebylo vždy zrovna ideální a párkrát jsme značení ztratili z dohledu. Nicméně časem jsme jej zase objevili v místech, kde jsme to nečekali. Mohlo to být ale také tím, že jsme se kochali kamennou krásou a značení nevěnovali takovou pozornost.

Po Medvědí stezce jsme nesestoupali až do obce Ovesná. Abychom se vraceli zpět jinou cestou, využili jsme neznačené Idiny cesty. Mimochodem, cesta se jmenuje po Idě, která se narodila v r. 1839 jako princezna z Liechtensteinu a stala se manželkou majitele schwarzenberského panství Adolfa Josefa Schwarzenberka. Na Šumavě naleznete po ní pojmenovanou i např. Idinu pilu.

Idinou cestou jsme dorazili zpět na Jelení Vrchy, kde jsme se mimo občerstvení věnovali i průzkumu Dolního portálu tunelu Schwarzenberského plavebního kanálu. Na rozdíl od Horního novogotického je Dolní portál novorenesanční. S různými zacházkami jsme během dne nachodili 17,5km a zvládli celkové stoupání 540m.