Ivča a Jirka

Druhou srpnovou výpravu v rámci naši návštěvy západních Čech jsme si naplánovali do bývalého hraničního pásma, přičemž jsme si odskočili do východního Bavorska, konkrétně do Horní Falce. Za výchozí bod jsme si tentokrát zvolili Starý Hrozňatov.

Obec Starý Hrozňatov je zmiňována již na počátku 13. stol. V r. 1217 byl v těchto končinách zajat chebskými loupeživými rytíři blahoslavený Hroznata, když kontroloval pohraniční oblasti a byl vězněn na románském hradě v této obci. Hroznata pocházel z urozeného rodu a byl zakladatel premonstrátských klášterů v Teplé a Chotěšově. Loupežníci požadovali za jeho propuštění vysoké výkupné ve zlatě. Hroznata prý ale nechtěl, aby klášter za něj výkupné platil. Rozhodl se raději pro mučednickou smrt a zemřel uvězněný ve věži tehdejšího hradu. Jeho tělo bylo pohřbeno v tepelském klášterním kostele. Původně románský hrad ve Starém Hrozňatově byl na konci 30-leté války zničen Švédy. Později byl hrad přestavěn na renesanční zámek. Donedávna celý areál chátral, až se našel bohatý investor, prý z východní Evropy, který započal s rekonstrukcí. Objekt je pro veřejnost uzavřen. V obci stojí ještě jedna významná památka, ale k té se vrátíme až na závěr našeho výletu.

Ze Starého Hrozňatova jsme se vydali kousek po zelené turistické značce k tzv. Signálce. Signálka je silnička v těsné blízkosti státních hranic, která byla v době železné opony využívána pohraničníky, neboť vedla kolem hraničního zátarasu. Jakmile jsme narazili na Signálku, odbočili jsme doleva na její neznačenou část. Asfaltová cesta byla v těchto místech nahrazena panely, po kterých jsme stoupali strmě nahoru. Asi po necelém 1km jsme u turistického rozcestníku Kozly narazili na červené značení, které nás provázelo kolem obcí Kozly a Mýtina. Ves Mýtina vznikla asi ve 14. století a ve středověku zde byla vybudována tvrz, která později zcela zanikla. Před 2. sv. zde žilo přes 800 obyvatel, zejména Němci. Osada Kozly byla velikostí ve srovnání s Mýtinou zanedbatelná. Po odsunu r. 1945 a po komunistickém převratu r. 1948  se Mýtina ocitla izolována v těsné blízkosti hraničních zátarasů. Přes 90% zástavby bylo zbořeno a dnes se zde nachází jen pár domů. Za existence železné opony byl v 80. letech u signálky vybudován velký areál pohraniční stráže zvaný rota Mýtina. Celá tato oblast byla uzavřena před veřejností na 40 let. Areál roty je dnes opuštěn a chátrá. Za rotou jsme odbočili ze signálky doprava na žluté značení, které asi po 500m končí u státní hranice. Před hraničním přechodem leží Národní přírodní památka Železná hůrka. Zde se ale zastavíme až při zpáteční cestě. U hranic stávala ves Boden, která byla komunisty po r. 1948 zcela srovnána ze zemí. Po pádu železné opony byl obnoven starý předválečný hraniční přechod Mýtina -Neualbenreuth. Ten se ale stal díky schengenskému prostoru nedávno také historií. Jako památka na přechod zde zůstala celní budka a celé místo působí romanticky, ba přímo filmově. Evokovalo nám to záběry z filmu 3 veteráni.

Od hranic jsme to měli do Neualbenreuthu (Nové Mýtiny) asi 1km z kopce dolů. Z hranice vedou dle mapy do města 2 modře značené cesty (ve skutečnosti jsou ale značeny hnědou barvou). My jsme se vydali po té, která se více odklání od hranice směrem na jih. Druhou cestou jsme se později vraceli. Neualbenreuth leží v geografickém středu Evropy v severní části Horní Falce. O obci byla první písemná zmínka ve 13. stol. Bývaly zde doly na zlato a rozsáhlá těžba stříbrných rud. Na konci 16. stol. těžba silně poklesla a pak zanikla. V r. 1930 byl Neualbenreuth povýšen na město. Dnes má necelých 2000 obyvatel. V centru se nachází krásně udržované hrázděné a zděné domy městského typu. Městečko, jak už bývá v Německu zvykem, nás zaskočilo (na naše poměry) nebývalou čistotou. Dále nás překvapilo, že přímo v centru se nachází grunty, třeba i s kravíny, nicméně všude vládne neskutečná udržovanost a čistota. Pravdou také je, že překročením hranic jsme se zbavili dotěrného hmyzu. Toho jsme si ale opět užili při zpětném překročení státní hranice. Vysvětlení jsme pro to ale nenašli, asi pro hmyz Schengen neplatí. Z náměstí v Neualbenreuthu jsme se vydali kolem kostela Sv. Laurencia, kde zrovna probíhala rekonstrukce (oprava fasády), směrem k Sibyllenbadu (Sibyliným lázním). Zde odpradávna vyvěrá Kateřinin a Sibylin radonový pramen. Ty se staly základem pro stavbu nových lázní, které se pojmenovali po proslulé věštkyni a čarodějnici Chebska Sibylle Weisové (Sewilla Weiß). Plány na výstavbu lázní existovaly dávno, ale budovat se začalo až po pádu železné opony. Zárodkem nových lázní se stal dům Maiersreuth, r. 1996 byl otevřen dům lázeňských procedur, o rok později lázeňská hala a po dalším roce se lázně staly státně uznávaným lázeňským místem. V r. 1999 byl zde otevřen park léčivých vod s odpařovací jeskyňkou a nové lázeňské stezky. Zájemci zde objeví 2 vodní nádrže s teplou léčivou minerální vodou z místního pramene, vířivku, irsko-římskou jeskyni, vnější koupaliště, potní chýše a orientální koupací templ postavený v maurském stylu nabízející cestu za světovou kulturou koupání. V něm je možné relaxovat a uvolnit se v orientální páře podle tradice tureckého Hamamu, při ajurvédské olejové masáži z Indie nebo Kleopatřině koupeli podle egyptské tradice.

Od lázní jsme se vrátili k silnici nad Neualbenreuth a za silnicí navštívili ekologickou provozovnu na výrobu energie z biomasy. Energie se zde získává ze spalování dřevěných štěpků. Štěpky vznikají ve strojním drtiči odpadu při těžbě dřeva, zejména z větví, které nelze využít jako řezivo. Kateřině Jacque ze Strany zelených doporučujeme návštěvu tohoto místa, neboť zde na stěnách haly najde i tabule s vysvětlením energetického a ekologického přínosu ze spalování biomasy. Věříme, že po návštěvě tohoto místa by ji trapas s biomasou už nemohl potkat. Každopádně tato nevelká provozovna zásobuje energií nejen lázně Sibyllenbad a městečko Neualbenreuth, ale i přilehlé obce. Po té jsme se vrátili zpět do Neualbenreuthu a po menším občerstvení jsme začali stoupat zpět k hranicím, tentokrát po druhé již výše zmíněné cestě, rovněž značené.

Několik desítek metrů před hranicemi nás cedule na německé straně upozorňuje na Eisenbühl neboli Železnou hůrku. Šipka na ceduli jasně ukazuje směrem, kde se Železná hůrka nachází. K tomuto velmi zajímavému místu nevede žádná značená cesta, přesněji řečeno vůbec žádná cesta. Původní cesta mezi stromy je zarostlá vegetací takovým způsobem, že by nikoho nenapadlo, že by tam mohla vůbec být. Průchozí by mohla být snad jen s mačetou. My jsme ale měli štěstí, protože Železná hůrka je od žlutě značené cesty oddělena polem, které bylo sklizené. Využili jsme tedy strniště a cca necelých 500m jsme jím prošli až k Železné hůrce. Ta je od r. 1961 chráněna státem jako přírodní památka. Fakticky se jedná o úplně nejmladší sopku u nás. Naposledy byla činná na rozhraní třetihor a čtvrtohor, tedy v rozmezí cca před 170 – 400.000 lety. Na podobě Železné hůrky se podílely minimálně dvě erupce. Při starší erupci strombolského typu vznikly asi 15 m mocné vrstvy pyroklastických hornin. Na nich leží zřetelné šikmo vrstvené tufy vyvržené během následující erupce havajského typu. Stejně jako Komorní hůrka i tato sopka v minulosti přilákala J.W. Goetha. Dříve se zde těžil silniční štěrk, čímž se otevřely vrstvy sopečného tufu. Železná hůrka nás velmi nadchla a přišla nám mnohem zajímavější než známější Komorní hůrka. Na druhou stranu jsme ale měli na Železné hůrce smůlu, protože vzácná květena, která zde roste, byla v době naší návštěvy už dávno odkvetlá.

Od Železné hůrky jsme vyrazili zpět po červené kolem roty Mýtina, obcí Mýtina a Kozly, přičemž u turistického rozcestníku Kozly jsme odbočili ze Signálky a pokračovali po červené, která nás dovedla až k poutnímu místu zvanému Loreta, který se nachází nad Hrozňatovem. Nejdříve asi bude vhodné vysvětlit, jak vznikl název Loreta. Dle legendy byl v r.1295 z Nazaretu přenesen anděly domek Panny Marie do italského Loretta. Přenesený domek byl obestavěn poutním kostelem a stal se tak samostatnou kaplí uvnitř kostela. Zdejší loretánská kaple byla vybudována jako poutní místo v letech 1664-1665. Kolem r. 1685 byla rozšířena o ambity, jejichž nároží byla později doplněna hranolovými kaplemi Panny Marie, sv. Jáchyma, sv. Anny, sv. Zachariáše, sv. Alžběty a sv. Františka Xaverského. Na vstupu byla vybudována velká hodinová věž zastřešena dvojitou cibulovou střechou a závěr byl ukončen poutním kostelem sv. Ducha a na obvodu byla vybudována kaple sv. kříže a kaple Loučení. Údolím Mohelenského potoka původně procházela až k Loretě křížová cesta s 29 zastaveními, ze kterých se do dneška zachovalo jen 5 zastavení (výklenkových kaplí) s číslováním 23 až 27. Po uzavření pohraniční oblasti komunisty a vybudování železné opony byla obec Hrozňatov téměř vysídlena. Loreta byla využívána pohraničníky, kteří ji nechali katastrofálně zchátrat i vyhořet. Celý areál naprosto zpustl a z Lorety zbyla rozvalina zarůstající křovím. Hned po pádu komunismu se začalo se záchranou tohoto poutního místa. Iniciátorem byl místní rodák Anton Hartl, který byl vysídlen do Waldsassenu. Ten založil v Německu Spolek pro obnovu a podporu Lorety. Loreta se tak začala od r.1992 obnovovat. V r.1995 byly z Pasova dovezeny a slavnostně zavěšeny 2 zvony. Prostranství bývalého hřbitova bylo upraveno jen u zachovalých náhrobků a zbytek byl přeměněn na lapidárium figurálních plastik. Pan Anton Hartl obdržel za mimořádné zásluhy o záchranu poutního místa čestné občanství města Chebu a v roce 2003 mu papež Jan Pavel II. udělil rytířský řád sv. Silvestra. Jeho jméno nese i cesta mezi Starým Hrozňatovem a Waldsassenem. Od Lorety jsme sešli alejí javorů a jasanů, která byla vyhlášena významným krajinným prvkem, do Starého Hrozňatova.

Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Františkových Lázních. Prošli jsme si zejména místa, kam jsme nestihli nakouknout před 3 měsíci (např. zřídlo Natálie, pravoslavný kostel sv. Olgy). To jsme ještě netušili, že za chvíli se přižene silná bouřka. Během popsaného výletu jsme ušli 23km, přičemž jsme museli vystoupat pouhých 380m.