Ivča a Jirka

Na sv. Jiří vylézají nejen hadi a štíři. Dne 24.4.2011 jsme vylezli i my, a to přesto, že meteorologové předpovídali na tento den bouřky, přívalové deště a kroupy. A zpětně je potřeba přiznat, že se nezmýlili. Prvotním cílem byla pro nás obec Drahonín nacházející se na Českomoravské vysočině cca 12km severozápadním směrem od Tišnova. Historie obce sahá až do r. 1353, kdy se poprvé uvádí jméno Drahonín, ale v historických listinách lze první zmínky nalézt již v r. 1208! Tato obec ale pro nás byla jen pomyslným prologem našeho svatojiřského putování. Obec je ideálním východiskem pro návštěvu velmi atraktivní Trenckovy rokle, která je přirovnávána k malému Slovenskému ráji.

Při procházení Drahonínem nám ještě svítilo sluníčko, ale blížící se tmavé mraky nevěstily nic dobrého. Původně jsme plánovali cestu z Drahonína jižním směrem k Šafránkovu mlýnu a pak pokračovat po červené značené stezce proti proudu říčky Bobrůvky až k Trenckově rokli. Blížící se mračna a stále více dunící hromy nás přinutily změnit plán a z cesty k Šafránkovu mlýnu jsme odbočili vpravo na polní cestu, která směřovala k lesům nad Bobrůvkou. Na okraji lesa začaly padat první kapky, které se během pár minut změnily v přívalový déšť a časem se přidaly i menší kroupy. My jsme ale měli štěstí, protože v lese se nacházela dřevěná chata s verandou a přístřeškem. Tohoto azylu jsme využili nejen my, ale i další dvě skupinky turistů. Nemuseli jsme sice zmokat, ale rapidně se ochladilo. Vyhrál tak ten, kdo měl co oblékat. Ne každý jsme ale byli vítězem… :-( Blesky, hromy, přívalový déšť, kroupy, zvedající se studený vítr…, takové rozmary počasí nás udržely pod přístřeškem skoro hodinu. Pak se začalo vyjasňovat, voda se rychle odpařovala, a tak vznikla během pár minut slušná mlha. Jak rychle se objevila, tak rychle se i rozpustila. Obloha působila nestabilním dojmem a my jsme měli dilema: vrátit se nebo pokračovat? Druhá varianta byla správná, a tak jsme pokračovali lesem po relativně pohodlné neznačené cestě. Problém tkvěl jen v tom, že doposud vyschlé cesty se změnily jako mávnutím kouzelného proutku v rozbahněné bojiště s kalužemi. Asi 250m před Trenckovou roklí jsme narazili na červeně značenou cestu, po které jsme pokračovali.

Po chvilce jsme se objevili na vrcholu skály nad roklí. Kdo tuto část cesty znáte, tak budete asi vědět, o čem budou následující řádky. Červeně značená pěšina směřuje po úbočí skály prudce dolů. Vlevo prudký sráz, vpravo strmá stěna, pod nohami promáčená skála a kořeny stromů. Přívalový déšť tak vše změnil v jarní „náledí“. Po kořenech stromů nohy ujížděly a o mokré šikmé skalní pěšině není třeba dále psát. Lana, která tu byla ještě asi před 2 lety, už zmizela, takže člověk může spoléhat jen sám na sebe. Po dešti jsme byli jediní blázni, kteří se rozhodli sestoupit do rokle. Ostatní turisté, kteří s námi využili přístřešek před bouřkou, sestup vzdali. Zpětně jim musíme dát za pravdu a přiznat, že na rozdíl od nás měli rozum. Nešlo nám o žádný adrenalin, akorát nám přišla škoda, abychom do rokle nedošli. Při sestupu jsme se snažili pro každý krok najít vždy nějaký pevný bod, kterého se dalo držet, kdyby nohy neposlouchaly. V rokli pod námi byl jeden tramp, kterého jsme vážně zaujali. Kdyby byla na blízku sázková kancelář, asi by si vsadil proti nám. Náš sestup mohl trvat cca 10-15 minut a trampík měl zřejmě dobré divadlo. Až jsme se dostali na dno rokle, odešel znuděně k rozdělanému ohni. Možná se těšil, že si opráší znalosti první pomoci… :-)

Ocitli jsme se tak u říčky Bobrůvky, která bývá někdy nazývána i Bobrovka nebo nesprávně Loučka. Jedná se skutečně o romantické místo s meandrující říčkou, skálami a lesy. Cca 100m proti proudu řeky se nachází neznačená odbočka do Trenckovy rokle. Jedná se o krátkou, ale velmi strmou skalnatou rokli, kterou protéká potůček vytvářející kaskády a 3 vodopády (dolní, střední a horní). V suchém období potůček může vyschnout, ale běžně je zde průtok cca 10l/s. Nevede sem žádná turistická cesta. Tato rokle je evropskou významnou lokalitou, a to zejména z důvodů vzácného mechorostu šikouška zeleného. Své jméno má rokle po baronovi Františkovi Trenckovi. Ten se narodil 1.1.1711 a prý byl po komplikovaném porodu vykoupán ve víně. Takovým lidem se má smrt vyhýbat a řada událostí by v jeho životě tomu nasvědčovala. Ve 14 letech ukončil studium gymnázia, hovořil 7 jazyky a výborně hrál na housle. Od mládí odmítal uznávat autority a nesnášel kritiku. V 16 letech vstoupil do pluku hraběte Palffyho. V 17 letech už dosáhl důstojnické hodnosti, ale brzy musel pro svoji nekázeň a povahu vojsko opustit. Ve 27 letech shromáždil ozbrojenou skupinu cca 300 mužů, se kterými se vydal do Ruska bojovat proti Turkům. Svoji tvrdou povahou a divokostí naháněl všem hrůzu. V Rusku byl několikrát odsouzen k trestu smrti, ale vždy přežil. Nakonec byl z Ruska vyhoštěn. Po nástupu Marie Terezie na trůn ji Trenck nabídl své služby a ta je přijala. Trenck naverboval asi 1 tis. pandurů, kteří původně byli různými dobrodruhy a podivnými existencemi. Jeho panduři si počínali neobvykle krutě a tvrdě, sám Trenck byl několikrát těžce zraněn a postupně získával respekt na nejvyšších místech. Jeho různé excesy se střídaly s tresty, které za ně následovaly. Nicméně to dotáhl až na plukovníka. Nakonec mu byl osudný žalář na brněnském Špilberku, kde zemřel ve svých 38 letech. Podle pověsti se za dob Marie Terezie Trenck skrýval právě v této rokli. Tehdy chodil do rokle pro vzácné rostliny místní bylinkář Večeřa z Drahonína. Když sestoupil až na dno rokle, uviděl jednoho dne u ohně 4 ozbrojené muže. K bylinkáři přistoupil vysoký Trenck, představil se, a dal mu nabídku: pokud jim přinese každé 4 dny k jídlu jednu ovci, dají mu 20 dukátů, pokud je ale prozradí, bude to jeho smrt. Bylinkář jim tak pravidelně nosil ovce a slušně si vydělal. Jednoho dne ale Trenck s pandury zmizel neznámo kam. Než ale zmizel, prý zakopal poklad, který se svými pandury nakradl, právě v rokli. Po jejich zmizení bylinkář vše převyprávěl lidem v Drahoníně a od té doby začali lidé rokli nazývat Trenckovou. Dnes leží zčernalé ostatky Františka Trencka bez hlavy v prosklené rakvi v kapucínské kryptě kostela Nalezení sv. Kříže na Kapucínském náměstí v Brně.

My jsme Trenckovu rokli moc prozkoumat nemohli, protože jsme štěstěnu na kluzkých skalách podruhé pokoušet nechtěli. Vylezli jsme jen kousek nad dolní vodopád a další blížící se bouřka nás přiměla k návratu. Pokračovali jsme dále po červeně značené stezce proti proudu řeky Bobrůvky. Bylo to takové hopsání po balvanech, které místy zarůstají vegetací. Potkali jsme zde také 4 nešťastníky na kolech (vlastně táhnoucí kola), kteří se nás ptali, jak vypadá cesta. Ani jsme je přesvědčovat nemuseli, protože po kluzké skále s kolama by se asi mohl vydat jen sebevrah. Cykloturisté to tak vzali nekompromisně přímo řekou. My jsme po několika stovkách metrů odbočili doprava na neznačenou cestu, kterou jsme začali prudce stoupat lesem. Nad hlavami se nám začínaly honit hromy a blesky. Za pár okamžiků se přidal déšť. Přírodu a krajinu už jsme ve slejváku moc nevnímali a byli jsme rádi, když jsme dorazili zpět do Drahonína. Díky počasí a zkratkám, které jsme o hledem na vývoj povětrnostních podmínek museli volit, jsme nachodili pouhých 7km a vystoupali 173m. Závěrem ale musíme konstatovat, že časem se sem (snad za lepšího počasí) vrátíme a uděláme pořádný průzkum celé rokle.