Ivča a Jirka

V pondělí 18.7. 2011 jsme zrealizovali naši první výpravu v rámci pobytu na Šumavě. Počasí nám moc nepřálo. Vycházeli jsme za drobného deště, který chvílemi přestával, ale zase opětovně přicházel. Během odpoledne se ale počasí aspoň trochu umoudřilo. A protože pršelo i v neděli večer a v pondělí ráno, rozhodli jsme se vyrazit spíše na pevnější cesty, abychom se nemuseli brodit blátem. Proto jsme také zvolili výlet z Kvildy k prameni Vltavy (Teplé Vltavy) a na Bučinu. Původně jsme chtěli také zajít na německou stranu na Sedmiskalí – Siebenstein felsen a bývalou vodní nádrž Reschbach Klause, která sloužívala k plavení dřeva. Vzhledem k počasí i k tomu, že se kopce ztráceli v mracích, jsme původně zamýšlenou trasu trochu upravili.

Vyrazili jsme z Kvildy, která je svoji průměrnou nadmořskou výškou kolem 1060m n.m. naší nejvýše položenou obcí. Původně se zde nacházely hluboké hraniční hvozdy tvořící přirozenou hranici s Bavorskem. Velký vliv na osídlení tohoto kraje měla Kašperskohorská obchodní stezka známá také pod názvem horní Zlatá stezka, která vedla do Čech z Pasova. Po této stezce se k nám nedostávalo zlato, jak může název někoho mást, ale hlavně sůl, jižní ovoce, drahé látky, koření, víno…, ale také kolonisté, myšlenky a kultura. Ves Kvilda u stezky vznikla v 15. nebo 16. stol. Původní latinský název Geuilde se z německého Gefilde počeštil na Kvildu. Na poč. 18. stol. žilo na Kvildě 200 obyvatel, na konci 18. stol. dvojnásobek a v r. 1870 už přes 1100 obyvatel. Od 18. stol. provoz na stezce utichá a je nahrazen novými řemesly (např. hamernictví, sklářství, těžba a zpracování dřeva) a samozřejmě také zemědělstvím. Mezi 1. a 2. sv. válkou byla Kvilda největší obcí centrální Šumavy a spíše se podobala městečku. Nejstarší památkou bývala na Kvildě kaple sv. Štěpána, která byla v r. 1709 zasvěcena Panně Marii, sv. Štěpánovi a sv. Rochovi. V r. 1765 byl nově postaven kostel sv. Štěpána, ten ale v r. 1889 vyhořel i s farou. O 3 roky později začíná výstavba nového kostela, který od r. 1894 začal sloužit věřícím. Na Kvildě žili společně bez problémů Češi i Němci až do období narůstajícího německého nacionalismu. Po Mnichovské dohodě z Kvildy odešlo české obyvatelstvo. Ještě na konci 2. sv. války zde žilo 1450 obyvatel, ale po odsunu německého obyvatelstva v r. 1946 zde zbylo něco málo přes 200 obyvatel. Poválečný vývoj obce ale byl ovlivněn nejen odsunem, ale i  zřízením pohraničního pásma ,díky čemuž zde sídlila až do r. 1990 vojenská pohraniční stráž, byl zde nastolen velmi přísný režim a turista měl sem přísný zákaz. Kvilda se také stala ústředním místem při natáčení filmu Krále Šumavy. Pokud pomineme určitou ideologickou deformaci (hodní pohraničníci, zločinný převaděč), i když komunistická agitační hesla ve filmu nenajdete, jedná se o velmi dobře natočený film v režii Karla Kachyni. Drsná šumavská příroda v okolí Kvildy tvoří ve filmu krásnou kulisu napínavého příběhu. Pro knižní předlohu Rudolfa Kalčíka (i pro následný film) byla vybrána pro krále Šumavy skutečná šumavská legenda, a to Kilián = Franz Nowotny. Ten pocházel ze Starých Hutí a po svém odsunu s ostatními Němci do Bavorska v r. 1946 se věnoval převaděčství. Tehdejší StB pojmenovala Kiliánovu trasu jako kanál 54.

Kvildou jsme prošli po modrém značení, které nás dovedlo na jižní okraj obce. Přešli jsme Teplou Vltavu a vystoupali k zaniklé sklárně Hraběcí Huť. Byla založena v r. 1801 z důvodu výroby tabulového a zrcadlového skla. Sklárna fungovala 87 let, ale dnes byste zde hledali náznaky po huti zbytečně. Po modrém značení jsme procházeli údolím Teplé Vltavy, i když správně bychom měli psát údolím Černého potoka. Teplá Vltava, která je považována za hlavní pramennou větev naší nejdelší řeky Vltavy, totiž pramení ve východním svahu Černé hory jako Černý potok. Svůj název Teplá Vltava potok nese až od ústí Vydřího potoka do Černého potoka v Borové Ladě. Nicméně i na mapách se většinou neuvádí Černý potok, nýbrž Teplá Vltava. Pramen Černého potoka ( = pramen Vltavy ) najdete ve formě upravené studánky s pamětní deskou. Už před 2. sv. válkou se jednalo o hojně navštěvované místo a také zde od r.1922 stávala turistická chata, která zde dnes ale není. Za 2. sv. války sem Němci umístili pracovní tábor zajatců. Chata byla v 50. letech zpustošena pohraniční stráží a v 60. letech 20. stol. byla odstraněna. Je potřeba si také uvědomit, že pramen Vltavy patřil k hraničnímu pásmu, kam se turista cca 40 let neměl šanci dostat.

Pokud se jedná o pramen Vltavy, nelze pominout zdejší lesy, které mohou na řadu lidí působit depresivním dojmem. Viníkem v tomto případě ale není přímo člověk. Šéfuje zde tolik mediálně probíraný lýkožrout smrkový patřící mezi kůrovcovité brouky (v médiích je proto nazýván kůrovcem). Kůrovcovitých brouků žije cca 300 druhů, ale pouze zmíněný lýkožrout, přesněji řečeno jeho larvy, si troufnou na živé stromy, kterým vyžírají lýko. Jakmile přeruší vodivé pletivo po celém obvodu kmene, nebo ho vyžerou, strom začne chřadnout. V běžných lesích, kde se pěstují stromy z důvodu těžby a následného zisku, je kůrovec samozřejmě škůdcem. V přírodních lesích NP Šumava je ale tahle malá potvůrka důležitou součástí cyklu obnovy lesa každých 200-300 let. V šumavských lesích jsou podmínky pro život stromů kruté a oslabené stromy jsou napadnuty kůrovcem, stromy přijdou o jehličí a do prosvětleného lesa se dostává teplo a světlo, což způsobí, že nahromaděné mrtvé dřevo a větve začnou tlít, čímž dostává zelenou nová čekající generace lesních stromečků. Tu kůrovci nenapadají, neboť má ještě málo lýka a kůrovec si smlsne na starších. Ač usychající stromy působí chmurným dojmem, ve spodním patře lesa se rodí nová zelená generace, stačí se jen pořádně podívat. Často rostou mladé stromy na mrtvém dřevě předchůdců. Smutným dojmem ale působí u pramene Vltavy i následky orkánu Kyrill z r. 2007. Zajímavá je ale prapůvodní příčina těchto polomů: kvůli kůrovci se zde vytěžila část lesa, díky čemuž se zbývající lesní plocha otevřela orkánu, který pak snadněji likviduje sousedící části. U pramene Vltavy tak v současné době probíhá přírodní koloběh šumavského lesa, který byl kůrovcem a orkánem urychlen. Proto se také nesmí v I. zóně národního parku kácet stromy napadené kůrovcem a z tohoto pohledu i chápeme aktivisty, kteří se snažili bránit stromy před lesními dělníky s motorovými pilami. Hodně komicky pak působí v této souvislosti naučné tabule vybudované přímo správou NP Šumava, které vysvětlují přirozenou obnovu lesa, ale o pár metrů dál obhajuje prostřednictvím médií stejná správa kácení. Minulý týden se v novinách i na internetu objevila zpráva, že díky letošnímu vlhkému počasí kůrovce likvidují plísně a houby. Snad tedy tato zpráva přiměje správu NP k rozumu.

Od pramene Vltavy to už bylo jen asi 300m k turistickému rozcestníku U Pramene Vltavy. Zde jsme modré značení vyměnili za červené a odbočili doleva, abychom mohli vystoupat k turistickému rozcestníku Na Strážní stezce, který v mapě ani nenajdete. Zde se od červeného značení odděluje žluté značení pokračující k Sedmiskalí. Když jsme ale viděli jednotlivé kopce v mracích, rozhodli jsme se pokračovat po červené až na Bučinu, která patří s Luzenským údolím mezi 2 nejdeštivější místa Šumavy.

Bučina (německy Buchwald) bývala nejvýše položenou obcí české Šumavy ležící na Zlaté stezce. Byla založena zřejmě v r. 1770 jako dřevařská osada. O 20 let později zde žije 13 stálých osadníků, ale na přelomu 19. a 20. stol. už se jedná o téměř 470 obyvatel . Po 2.sv. válce však Bučinu potkal stejný osud jako řadu dalších šumavských obcí. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto, přísně střežené pásmo nedovolilo nové osídlení a obec byla v r. 1956 zcela zlikvidována. Dnes na Bučině najdete informační středisko (spíše turistické odpočívadlo s informační samoobsluhou) nebo znovupostavený hotel Alpskou vyhlídku. Ten zaujal místo původní Pešlovy chaty, která byla zdevastována 3. rotou pohraniční stráže Bučina. Z terasy Alpské vyhlídky jsou hezké rozhledy a máte-li štěstí s viditelností, můžete skutečně spatřit mimo Šumavy i severní vrcholky Alp. Prý se tak ale stává 2-3x do roka. U silničky objevíte kapličku sv. Michala, která byla v r. 1992 rovněž znovupostavena, a u silničky před Alpskou vyhlídkou nelze pominout památník železné opony. Jedná se asi 100m udržovaný úsek obnovený v r.2008, který má dalším generacím připomínat, jak vypadala skutečná železná opona. Jedná se o signální stěnu s ostnatým drátem, strážní věží, zátarasy a sugestivní naučnou tabulí. My jsme se občerstvili v bufetu hotelu a po průzkumu nejbližšího okolí jsme se rozhodli pro návrat na Kvildu. Zvažovali jsme ještě návštěvu další zaniklé obce Knížecí Pláně, ale vzhledem k času jsme toto místo odložili na někdy příště. Na Kvildu jsme se vrátili po cyklostezce č.331 s tím, že jsme si občas po cestě odbočili jednou doprava, podruhé doleva… Při zpáteční cestě nás párkrát potěšilo i sluníčko, což byl pro ten den nevídaný jev. Celkem jsme ušli 23km a museli vystoupat 302m.