Ivča a Jirka

Do Jeseníků jsme zavítali na počátku prvního srpnového týdne 2013. jednalose o návrat po 3 letech. První výlet jsme si naplánovali do okolí Rejvízu, kam s námi vyrazila i naše kamarádka Ivka, která shodou náhod byla v tomto kraji u rodičů. Na Rejvízu jsme byli naposledy asi před 10 lety, takže nás zajímalo, co se zde změnilo. Protože jsme na našich stránkách o tomto hezkém místě ještě nepsali, tak nejdříve pár slov k Rejvízu:

-          Rejvíz je nejen typickou horskou osadou se zachovalou původní architekturou v podobě dřevěných roubenek, ale je i nejvýše položenou osadou v Hrubém Jeseníku (780m n.m.). Těmito místy vedla velmi významná Solná obchodní stezka.

-          Od r. 2004 je osada Rejvíz vyhlášena vesnickou památkovou rezervací, a to z důvodu dochované dřevěné lidové architektury převážně z 19. stol. (roubené domy se svisle bedněným štítem a vyřezávanými barevnými šembránami kolem oken).

-          Název Rejvíz pochází ze 14. a 15. stol., a to z německého pojmenování místních luk Reihwiesen označující řadu luk v rovině na rašelinném podkladě. V průběhu doby se název osady měnil: r.1687 se uvádí Reibwiesen (Loupežnické louky odvozené od místních lapků), r. 1736 opět Reihwiesen (Louky v řadě), v průběhu napoleonských válek jako Reichwiesen (Bohaté louky), o 30 let později Reiwiesen (Srnčí louky), od r.1850 do r.1948 zase Reihweisen. Pro zajímavost ještě doplňujeme, že v době založení osady se krátce užíval i název Rýwisen a v období slávy sklárny ve Filipově údolí v polovině 18. stol. také Glasswiesen. V 1. pol. 18. stol. lze v tehdejších mapách objevit i označení Königsmahl (královský oběd) na počest polského a švédského krále Zikmunda III. Vasy, který zde ulovil jelena osmeráka a po úspěšném lovu zde i poobědval. Parohy tohoto osmeráka se objevily i ve znaku osady Rejvíz.

-          V r. 1768 byla na Rejvízu postavena první budova, a to hostinec a mezistanice pro povozy na Solné stezce. O pár let později už zde stálo 40 domů. Obec Rejvíz se nejvíce rozvíjela od počátku 19. stol. díky těžbě železné rudy. Ve 2. pol. 19. stol. došlo k úpadku těžby železné rudy, ale Rejvíz se začal na přelomu 19. a 20. stol.  opět rozrůstat s rozvojem turistiky. Tehdy zde trvale žilo kolem 400 obyvatel. Převážně se jednalo o Němce, kteří byli po ukončení 2. sv. války odsunuti. V polovině 20. stol. zde už nežila ani polovina a dnes zde oficiálně žije přes 60 stálých obyvatel. Osada dnes spadá pod město Zlaté Hory.

-          Podle pověsti stávalo kdysi v místech rejvízských rašelinišť nádherné a bohaté město Hunohrad. Nedaleko pramenící říčka Černá Opava přinášela lidem zlato a drahokamy, které bylo možné v potoce sbírat ve velkém množství. Tak jak to ale u lidí občas bývá, tak kde bylo velké bohatství, bylo blízko k lenosti a hříchu. Když přišel do Hunohradu zbožný kněz a začal lidem, které chtěl přivést na správnou cestu, kázat, byl za to umučen a pohozen na místní louku. Jeden z jeho největších trýznitelů byl prý zdejší mladý pastýř Gill. Když šel druhý den Gill pást dobytek, zjistil, že mu hospodář na svačinu opomenul dát k chlebu máslo. Suchý chléb ho rozzuřil a začal bičem mlátit do všeho, co se mu pod ruku dostalo. V tom zpozoroval mrtvé tělo umučeného kněze a své běsnění obrátil proti němu. Najednou se ale knězovo tělo nečekaně zvedlo ze země a proklel Gilla i celý Hunohrad. Okamžitě se setmělo a spustila se obrovská bouře s krupobitím. Bouře nabrala takových rozměrů, že se uprostřed Hunohradu otevřela země a neskutečné množství vody s bahnem začalo vyvěrat a zaplavovat město. Během několika hodin bylo město zcela zničené a zatopené bahnitou vodou, která tak prý smyla hříchy Hunohradu. Přežil prý pouze pastýř Gill, který byl knězem odsouzen bloudit hladový a otrhaný zdejšími bažinami a hvozdy až do soudného dne. Gill se prý v rejvízských lesích objevuje některým turistům i v současnosti, nebo zde prý bývá slyšet i jeho volání. Za tu spoustu let Gill poznal smysl poctivé práce i lidskou slušnost, a tak dobrým lidem pomůže, kdežto špatné trestá. Prý např. pomohl bloudící matce s dítětem v močálech a ukázal ji cestu na Rejvíz. Podle jiných pramenů prý Gill rozhněval Praděda rozdupáním suchého chleba, a proto následovala jeho kletba... Ať už to bylo, jak bylo, tak Gill se objevuje každým rokem v květnu, kdy se za hlasitého volání několika set lidí vynořuje z Velkého mechového jezírka, aby velkým dřevěným klíčem odemkl jezírka a zahájil zdejší turistickou sezónu. Do role bájného pastýře byl už několik posledních let vybrán místní občan Břetislav Medek.

My jsme z osady Rejvíz vyrazili nejdříve k Velkému mechovému jezírku po nově vybudované naučné stezce přes vrch U Pomníku. Tato naučná stezka není ani zanesena v mapách a vede kolem pomníku Obětem 1. světové válce. Pomník byl postaven v r.1929 a byl věnován supíkovickým akademickým sochařem Engelbertem Kapsem padlým rejvízským občanům a německý nápis říká: „Vlast své mrtvé hrdinné syny pokrývá vavřínem slávy a pláče“. Pomník je tvořen 5 kamenným sloupy s kříži a válečnými letopočty. Sloupy jsou symbolicky spojeny kalichem hořkosti.

Od pomníku jsme „seběhli“ po nově značené naučné stezce k turistickému rozcestníku Vstup do rezervace. Kousek od rozcestníku začíná Naučná stezka Rejvíz. Nacházíme se ve stejnojmenné Národní přírodní rezervaci Rejvíz. Fakticky naučná stezka začíná u dřevěné chatky, kde se prodávají vstupenky a suvenýry. Povalový chodník pak odtud vede kolem studánky Rejvíz k turistickému rozcestníku U Mechového jezírka. Zde jsme opustili modré značení a odskočili si k Velkému mechovému jezírku. Po cestě kvetla ve velkém množství vzácnější kýchavice bílá Lobelova, mohli jsme obdivovat červené plody silně ohroženého čípku objímavého, koberce rašeliníku, odkvétající orchideje prstnatce Fuchsovy, ohrožené masožravé rosnatky okrouhlolisté, brusinky brusnice, chráněný suchopýr pochvatý... Rejvízské rašeliniště vzniklo před 3-7 tis. lety díky terénu umožňujícímu zadržování velkého množství vody na nepropustném podloží. Původní smrkový les díky velkému zamokření odumřel a byl nahrazen borovicí blatkou. Zároveň došlo k intenzívnímu růstu rašeliníku a tvorbě rašeliny. Rašeliniště se zde zachovalo díky zdejšímu chladnému klimatu.

Velké mechové jezírko se nachází v západní části rašeliniště. Ve východní části konkuruje Malé mechové jezírko, které je ale veřejnosti nepřístupné a navíc zde už byla vodní plocha téměř pohlcena vegetací, takže takové jezírko bez vodní hladiny. U Velkého mechového jezírka dosahuje vrstva rašeliny kolem 3m, u Malého mechového jezírka až 6m. Hloubka vody Velkého jezírka je maximálně necelé 3m. Díky letním prázdninám zde ale bylo velmi rušno, takže jsme se zde dlouho nezdrželi. Vrátili jsme se do Rejvízu, abychom se posilnili, a koukli na zdejší římskokatolický kostel Jména Panny Marie. Zahájení stavby kostela započalo v říjnu 1808 a v září 1809 už byla stavba hotová a vysvěcena. Dnes je kostel chráněnou kulturní památkou. Od kostela to bylo kousek k turistickému rozcestníku Rejvíz – Chata Svoboda, odkud jsme pokračovali po červeném a modrém značení Starým Rejvízem. Tato značená cesta je zároveň Naučnou stezkou Údolím Lapků z Drakova. Zdejší lesy nebývaly bezpečné. Solná stezka kolem Černé Opavy a zejména obchodníci, kteří stezku využívali, bývali předmětem zájmu zdejších lapků a loupeživých rytířů. Proto se i zdejším loukám v 17. stol. říkalo Loupežnické louky. Nás na loukách zaujala nejen rostlinná vegetace, ale i velké množství motýlů, brouků, kobylek a sarančí. Navíc nás potěšilo, že jsme si vybrali cestu, kde jsme skoro nikoho nepotkali.

Za Starým Rejvízem jsme opustili naučnou stezku a pokračovali po červeném značení. Chtěli jsme navštívit Lurdskou jeskyni, která byla znovuotevřena v r. 2006. K Lurdské jeskyni vede slepá červeně značená tzv. významovka. Lurdská jeskyně vlastně jeskyní ani není. Jedná se o skalní poutní místo nacházející se v zalesněném kopci v nadmořské výšce 790m n.m. u skalního masivu. Dříve byl skalní masiv nazýván Josefovy skály, ale v dnešních mapách už byste hledali název marně. V jednom ze skalních výklenků je umístěn obraz Panny Marie s malým oltářním stolem. Toto poutní místo bylo vybudováno v r.1908 k 100. výročí vysvěcení kostela na Rejvízu a k 50. výročí Lourdské jeskyně ve Francii. Po vzniku této jeskyně sem vždy 1. května procesí věřících přineslo sošku Panny Marie z rejvízského kostela a na konci října se přenášela zpět do kostela. Tato tradice se už nezachovala, ale připomíná ji obrázek Panny Marie nad oltářem a 2 zazděné kusy bílého mramoru. Lurdská jeskyně zde prý byla zřízena proto, že v těchto místech chtěl přespat myslivec, který v lesích u Rejvízu zabloudil. Byla mu zima a proto si chtěl rozdělat oheň, což se mu ale nedařilo. Pokud byste někdo čekal zjevení prokletého Gilla, tak jste vsadili na špatnou kartu. Myslivci se zde zjevila žena v bílém, která mu oheň rozdělala. Myslivec díky ohni přežil a jak se žena zjevila, tak mu i zmizela. Po nástupu komunistů byla Lurdská jeskyně nežádoucí a duchovní místo bylo zničeno. K obnovení došlo až v r. 2006, a to díky aktivitě spolku Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku za přispění Spolku pro rozvoj Rejvízu, Českých lesů a dalších dobrovolníků. K znovuvysvěcení došlo 28.9.2006. Lurdská jeskyně nás nezklamala a malé stoupání do kopce za to stálo, i když bylo horko (ten den bylo i na Rejvízu přes 30C).

Od Lurdské jeskyně jsme se vrátili na červené značení a pokračovali k Černé Opavě, a to k bývalému Wurzlovu mlýnu (Wurzelmühle), který se využíval pro výrobu prken a dřevěných hranolů. Pila byla dříve také známa pod názvem Lockermühle (Lockerův mlýn). Na Černé Opavě bývalo asi nejvíce vodních kol v celém širokém okolí. Vodní kola se využívala na zdejších vybudovaných hamrech, hutích, sklárnách, pilách a mlýnech. Známky těchto činností zde najdete (zbytky starých hamrů nebo tavících pecí, pozměněné lesy, překutaná země...). My jsme se po červeném značení vrátili zpět na NS Údolím Lapků z Drakova a od turistického rozcestníku U první pily pokračovali proti proudu Černé Opavy. Původně jsme chtěli proti proudu dorazit až k lesnímu Ruskému hřbitovu a vrátit se zpět do Rejvízu přes Kazatelny, ale bylo nám vzhledem k pokročilému času jasné, že to nemůžeme stihnout. Proto jsme to otočili a po NS Údolím Lapků z Drakova jsme se vrátili zpět do Rejvízu. Naplánovaná trasa se zvládnout nedala, protože nás celý den hodně zdržovaly zástavky kvůli focení hmyzu nebo rostlin, však fotek byla spousta, ale stálo to za to. Za zmínku ještě stojí stovky, možná i tisíce, kruštíků širolistých. Tato na květy bohatá orchidej zrovna krásně kvetla. Při zpáteční cestě jsme se ještě také zastavili u studánky Pětadvacítkový pramen. Jedná se o studánku se silným pramenem (2-3l/s) vyvěrajícím z kvarcitových sutí nedaleko od Opavské cesty. Voda je chuťově skvělá a málo mineralizovaná. A na úplný závěr jsme se zastavili na okraji Rejvízu na ekofarmě Orlí vrch, kde jsme museli zkusit zdejší vyhlášenou specialitu: farmářskou svíčkovou (stála za to). ;-)