Ivča a Jirka

Když jsme byli v červnu 2014 v Jeseníkách, naplánovali jsme si na poslední den „odskočení“ do Žulovské pahorkatiny. Pahorkatina je pojmenovaná po zdejším městečku Žulová a najdete ji v severozápadním výběžku Moravského Slezska, a to právě mezi Žulovou a Vidnavou. Na severovýchodě sousedí s Vidnavskou nížinou, na jihozápadě s Ryhlebskými horami a na jihovýchodě se Zlatohorskou vrchovinou. Východní část je ohraničena česko-polskou hraniční čárou.

Jako výchozí bod jsme si zvolili obec Černá Voda, jejíž název je odvozen od barvy zdejšího Černého potoka. Obec dříve svým počtem domů a obyvatel spíše připomínala městečko, např. v r. 1900 se zde nacházelo 346 domů a 2159 obyvatel. Dnes zde žije asi 1/3 obyvatel oproti přelomu 19. a 20. stol. Nejstarší historie obce je ale spojena s bývalým mohutným hradem vratislavských biskupů Kaltenštejnem, který je poprvé zmiňován v r. 1284. Hrad byl v 16. stol. zbořen a s ním zanikl i hradní pivovar a mlýn. Ves Černá Voda zpustla už v 15. stol., ale od r. 1579 byla nově osídlena. K velkým změnám zde došlo zejména ve 2. pol. 19. stol., kdy se Černá voda stala jedním z nejvýznamnějších středisek dobývání a zpracování žuly a mramoru. Kamenoprůmysl zde vzkvétal i na přelomu 19. a 20. stol., což vedlo i k vybudování zdejší železniční dráhy. Po 2. sv. válce došlo nejen k odsunu německého obyvatelstva, ale i k omezení zdejšího kamenoprůmyslu. Nás v Černé Vodě zaujalo čapí hnízdo za zdejším kulturním domem s restaurací. Hnízdo naprosto zapadalo do zdejší zeleně, protože bylo bohatě obtočené břečťanem.

Z Černé vody jsme vyrazili po zelené turistické značce, která nás zavedla pastvinami k rozcestí Na Špici. Zde bylo nedávno vybudované posezení pro turisty s naučnou tabulí. Místu vévodí zrekonstruovaný kříž z r. 1904. Od rozcestí jsme pokračovali k rybníku U Dubu. Rybníky v Žulovské pahorkatině vznikaly na přelomu 16. a 17. stol. za účelem odvodnění a zadržení případných povodní v bažinaté mírně zvlněné krajině. Rybník U Dubu patří svými 10 ha mezi největší na Jesenicku. Na okraji lesního porostu na konci hráze rybníku najdete památný dub letní, který dal rybníku později i jméno. Stáří se odhaduje na cca 420 let, takže lze předpokládat jeho vysazení při založení rybníku. Dnes má jeho kmen obvod přes 5,5m a výšku cca 23m. Na rybníku je povoleno sportovní rybaření. U hráze rybníku se nachází turistický rozcestník Plavný potok a bylo zde nedávno vybudované odpočívadlo s velkým přístřeškem, ohništěm a udírnou. Zaujal nás zde také hraniční kámen, o kterém jsme ale žádné informace neobjevili. U rybníku se nachází několik hezkých zákoutí, ale nepříjemnou stránkou byla obrovská hejna dotěrných komárů, která nás provázela až na vrch Smolného. Už dlouho se nám nepodařilo nasbírat během krátké cesty desítky, možná stovky, štípanců. I při psaní těchto řádků ještě slyšíme jejich bzučení u ucha, které vzniká chvěním jejich křídel.

Od rybníku jsme pokračovali lesem po zelené značce k rozcestníku Smolný, odkud nám zbývalo už jen vystoupat na vrchol Smolného (404 m n.m.), kde se nachází menší žulové skalní město a tzv. Venušiny misky. Smolný vznikl v teplém tropickém podnebí třetihor a ve starších čtvrtohorách, kdy se střídaly doby ledové a meziledové, byl tzv. ostrovní horou, která vyčnívala nad ledovcem tvarujícím krajinu pod horou. Právě v tomto období se díky kulovité odlučnosti žuly a klimatickým podmínkám na zdejších skalách vytvořily četné tvary zvětrávání (různé výklenky, křesla, skalní mísy a jiné dutiny…). Venušiny misky jsou skalní útvary oblých tvarů, které známe většinou z pískovcových skal. Eroze zde postupně odstraňovala kaolinicky zvětralou žulu, až zůstala jen pevná jádra, která vytvořila skalní mísy a další zmíněné tvary. Skalní mísy byly místními vysvětlovány jako pohanské obětní misky. Kolem těchto útvarů vznikla i řada legend. Podle jedné mají misky kouzelnou moc a žena, která si do misky sedne, se do roku vdá a otěhotní. Jiná pověst zmiňuje nadpřirozené bytosti Venusleute (Venušininy lidičky), které využívaly misky k různým rituálům, hrám, ale i k praní, vaření... Bytosti byly menší než lidé, ale větší než trpaslíci (jejich ženy prý byly velmi přitažlivé), a žily ve skalním městě. Přes den byly v jeskyních a skalních dírách. Lidé je tak mohli spatřit jen po setmění. Tito skalní lidé prý také nosili zvláštní kápě, které je dělaly neviditelnými. Lidem, kteří se zde ztratili v noci, prý pomáhali najít cestu. Na těch kápích asi něco bude, protože jsme zde absolutně nikoho nepotkali (jen zmíněné komáry) a s cestou jsme poradit také nepotřebovali…, takže třeba příště. Každopádně se kousek od vrcholu nachází upravená skalní vyhlídka se zábradlím, která je přístupná po vytesaných schůdcích. Výhledy ale začínají být díky vzrostlým stromům trochu omezené. V průvodci jsme se dočetli o krásném výhledu na Javorník, ale o tom si můžete nechat zdát. Rychlebské hory ale uvidíte a za návštěvu Smolný určitě stojí. Od r.1970 jsou Venušiny misky vyhlášeny Národní přírodní památkou.

Ze Smolného jsme se vrátili po zelené značce k neznačené lesní cestě, po které jsme pokračovali k Velkému rybníku. Velkému rybníku by slušel název „největší“, protože se svými téměř 17 ha je největší nejen v Žulovské pahorkatině, ale i na celém Jesenicku. Jedná se o chovný rybník s výlovy na konci října každého roku (tzv. jednohorkový rybník). Jako hlavní ryba se zde chová kapr obecný a vedlejšími doplňkovými rybami jsou amur bílý, tolsolobik bílý, tolstolobec pestrý, lín obecný… Z důvodu regulace nežádoucích plevelných ryb se zde vyskytuje i štika obecná. Zdejší černovodský kapr nepáchne bahnem a je vyhlášený pro své chutné maso.

Od rybníku jsme se vraceli neznačenou cestou, lemovanou loukami a pastvinami, zpět do Černé Vody.