Ivča a Jirka

Druhý den našeho pobytu na počátku července 2014 jsme se vydali na Ostaš. Stolová hora Ostaš je dominantním útvarem zdejšího kraje a je nezaměnitelná. Navíc z různých světových stran vypadá zcela odlišně. Říká se, že všechny cesty vedou do Říma, ale u Ostaše to platí obdobně, neboť všechny turistické cesty z okolí vedou na Ostaš (z jihu zelená značka z Police nad Metují a Bukovic, od západu modrá značka od železniční stanice Česká Metuje, od severozápadu červeně značená cesta z Dědova, ze severu žlutá z Lachova a od východu červená z Pěkova). Cestu si tak sem můžete naplánovat dle svého gusta. My jsme sem vyrazili po neznačené stoupající silničce od Pěkova. Cesta vede k osadě Ostaš, která je tvořena hájovnou, kapličkou, pár chalupami, chatkovým táborem a kempem s výletní restaurací. Název Ostaš je odvozen od Eustacha (staročesky Ostaš nebo Ostach). Sv. Eustach byl patronem lovců, který býval vyobrazen s jelenem u nohou nebo parožím v ruce, a zřejmě mu zde byla v minulosti zasvěcena nějaká sakrální stavba. V souvislosti s osadou chceme zmínit dvě zajímavosti:

Kapličku a padlou lípu, i lípy v kruhu, jsme chtěli nafotit při zpáteční cestě ze Stolové hory, ale díky bouřce jsme se sem už nakonec nevraceli. Lípy i kaplička schovaná v korunách stromů jsou tak vidět jen na snímku s celkovým pohledem na osadu.

Oblastí Ostaše prochází tzv. polický zlom. Jedná se o tektonickou strukturu sledující linii Teplice nad Metují – Police nad Metují – Machov, která vznikla během tvorby Alp. Díky tomuto zlomu leží vrcholová část tabulové hory Ostaš, tzv. Horní labyrint o 100 m výše než dolní část, tzv. Dolní labyrint tvořený Kočičími skalami. Oba skalní labyrinty se od sebe dost liší. Vrchol Ostaše (700 m n.m.) je erozním zbytkem horní kry a vytváří jednu z nejtypičtějších vyvinutých tabulových hor u nás. Jeho severní, západní a jižní okraj je málo členitý se stěnami, ostrohy a ojedinělými skalními věžemi. Ve východním úbočí se nachází dokonale vyvinuté skalní město nazvané Bludiště s cca 20 nejvýraznějšími věžemi a ostrohy. Dolní labyrint (Kočičí skály) má charakteristicky protažené skalní půdorysy ve směru polického zlomu. Vznikl zde velký počet skalních zdí a kulis, případně věží obdélníkového půdorysu. Horní labyrint je součástí Přírodní rezervace Ostaš, která byla vyhlášena v r. 1956 za účelem ochrany vrcholové části, kdežto Dolní labyrint byl vyhlášen v r.1956 jako Přírodní památka Kočičí skály.

My jsme od osady Ostaš využili nejdříve modrého značení k vrcholové části stolové hory. Minuli jsme turistický rozcestník U Kočičích skal a pokračovali stoupáním kolem lesních mýtin až na okraj skalního Bludiště, kde se nachází skalní útvar Trpasličí skála. Podle pověsti zde prý žili trpaslíci a v nitru skály se prý ukrývá jejich poklad. Ve skalních puklinách prý někdy v noci putují malá světélka v podobě malých kuliček, která byla kdysi asi považována za lucerničky trpaslíků. Možná se jedná o nějakou bioluminiscenci, možná něco zcela jiného… Pokračovali jsme směrem doprava a vstoupili do skalního Bludiště. Hned při vstupu si lze na rozcestníku všimnout varování, abychom šli ve směru šipek a bedlivě sledovali průběh pěšiny a značení, a že při sejití z cesty hrozí nebezpečí pádu ze skály. Je pravdou, že v rámci putování Bludištěm nejen procházíte úzkými průlezy, temnými uličkami, po dřevěných či kamenných schodech nahoru a dolů, přičemž se směr stále mění, navíc se jednou na skály díváte ze zdola, jindy se dostanete nad ně…, ale nebezpečně to na nás nepůsobilo. Návštěvníci tak nemusí mít obavy. Potkávali jsme zde malé děti i hodně starší seniory, ale nikdo s tím problém neměl. Labyrintem jsme vystoupali k vyhlídce na skalní útvar Medvědi a Raněný sokol. Cesta nás po chvíli dovedla k Mohyle smrti. Jedná se o skalní blok, kde prý došlo k největšímu masakru obyvatel Poličky v r. 1421. Člověk se zde moc příjemně necítí a zřejmě se jedná o nejděsivější místo Ostaše. Jakoby sama příroda reagovala na středověkou událost a vytvořila zde skalní útvar v podobě lidské lebky. Podle pověsti v dolíku pod útvarem se mělo po masakru vytvořit krvavé jezero. Prý zde dodnes bývá slyšet nářek povražděných a umučených obyvatel. Vystoupali jsme kolem asi nejznámějšího skalního útvaru Čertova auta, a dále kolem Žáby, Zrádce a Cikánky ke 2 skalním vyhlídkám. Krtičkova vyhlídka je pojmenována po polickém knihkupci Antonínu Krtičkovi, který byl velký propagátor zdejšího kraje. Z vyhlídky uvidíte Broumovské stěny, Javoří hory…, ale i níže položené Kočičí skály (Dolní labyrint). Druhá vyhlídka vznikla na pískovcové Frýdlantské skále, která je pojmenovaná po městě Mierozsowa (dříve Friedland) na polské straně, které sousedí s naším Meziměstím. Nás zde mimo jiné zaujaly výhledy na Krkonoše, přičemž byla docela dobře viditelná i Sněžka. Západní část plošiny za skálou je turistům nepřístupná. Vznikla zde Geolaboratoř Ostaš, která pod hlavičkou AVČR monitoruje pohyby skal a seismickou činnost. Výsledky monitoringu jsou zajímavé a varující, protože nevratné pohyby skal činí v průměru 1,5mm/1 rok vodorovného pohybu a 1mm/1 rok poklesu. Už zde bylo také zaznamenáno několik stovek zemětřesení, jenom v lednu 2008 se jednalo o 189 zemětřesení.

Z vrcholové části jsme se vrátili k turistickému rozcestníku U Kočičích skal nad osadu Ostaš a odbočili po zeleném značení, které nás stoupáním přivedlo k dalšímu rozcestníku Sluj Českých bratří – odbočka. Zalesněným skalnatým svahem jsme po schodech a žebřících sestoupili ke Sluji českých bratří. Fakticky se jedná o dvě skalní zdi v Kočičích skalách, které jsou odděleny asi 50m dlouhou úzkou soutěskou. Na podzim r. 1921 zde objevil již zmiňovaný knihkupec A. Krtička kámen s letopočtem 1627. Podle odborníků ale čeští bratři zde nikdy nepůsobili a žádné písemnosti o konání bohoslužeb ve skalách neexistují, jen pověsti, a Krtičkův objev tak považují za mystifikaci. Ať už je to jakkoliv, tak název se vžil a sluj se proslavila. Cesta ke sluji je slepá odbočka, po které se pak musíte vrátit zpět. Z naší dřívější zkušenosti ale víme, že se vracet nemusíte. Od sluje lze pokračovat lesem a pak polní cestou až do Pěkova. Tentokrát jsme ale s návratem počítali, protože jsme pokračovali do nitra Kočičích skal. Cesta často mění směr, klesá, stoupá, klesá, stoupá…, kolem zbytky původního borového lesa, lezete přes různé skalní balvany, v jednom místě musíte do podřepu, abyste prošli skalní brankou. Kolem skalního útvaru Useknutá hlava přicházíme k mohutnému Kočičímu hradu. Jedná se o rozsáhlý shluk skal propletený cestičkami a puklinami, kde ale objevíte řadu romantických a zcela opuštěných míst. Název je prý skutečně odvozen od divokých koček, které zde žily až do 18. stol. A husité prý zde měli mincovnu v tajné jeskyni, kde si razili své peníze. Pokud jde o jeskyně, je jich zde více a možná nás v budoucnu čeká nějaké překvapení.

My jsme se od Kočičího hradu vraceli zpět a podle oblohy nám bylo zřejmé, že dešti se asi nevyhneme. Měli jsme ale docela štěstí, protože oproti předchozímu dni jsme si užili jen "pár" počátečních kapek a stihli se schovat.