Ivča a Jirka

Druhý den pobytu v Orličkách jsme vyrazili směr Deštné. Nejdříve jsme se vydali do Sedla pod Šerlichem, kde jsme navázali na červené značení, tzv. Jiráskovu cestu, po které jsme pokračovali kolem Pruského rohu směrem k Malé Deštné. Nejdříve vysvětlení, jak vznikl název Pruský roh. Na počátku 40. let 18. stol. došlo k válkám o rakouské dědictví pramenící z boje o nástupnictví na trůnu Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a jejími sousedy (Pruskem, Bavorskem a Francií). Důvodem bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie, ale i územní nároky Fridricha II. (pruského krále) ve Slezsku. Po ukončení války byla vymezena hranice mezi Rakouskem a Pruskem, přičemž v některých místech bylo pruské území v úzkém cípu hluboko vklíněno do Rakouska. A právě takovému vklínění se tehdy říkalo Pruský roh. Takových „rohů“ bylo na hranicích více a jeden se nacházel právě zde. Překvapilo nás, že o původu tohoto názvu se dnes moc neví, a proto jsme se rozhodli původ názvu zde zmínit. Historickým vývojem je nyní zde na území bývalého Pruska Polsko a na území bývalého Rakouska Česko, přičemž konečným vytyčením hranic v r. 1958, které vešlo v platnost v r. 1959, Pruský roh fakticky zanikl, ale název se v těchto místech v mapách zachoval. Nás zde ještě překvapilo, jak do dnešního dne Jiráskova cesta k Malé Deštné stále Pruský roh přesně kopíruje.

Od Pruského rohu to už byl kousek stoupáním k Malé Deštné. Malá Deštná má protáhlý kupovitý vrchol a svoji výškou 1090 m n.m. je třetím nejvyšším vrchem Orlických hor. Dříve se nazývala Doupnitá hora. Jiráskova cesta nevede přímo přes vrchol a míjí ho o cca 100 m. Vrchol Malé Deštné se nachází v mladém smrkovém lese a je označen jen geodetickým bodem. Jakmile jsme minuli Malou Deštnou, pokračovali jsme do malého sedla, kde začíná Přírodní rezervace Jelení lázeň. Zklamalo nás, že je do rezervace zákaz vstupu, což jsme ale respektovali. Rezervace vznikla v r. 1982 za účelem ochrany rašeliniště vrchovištního typu. Svoji rozlohou 3,62 ha patří k menším rezervacím. Nachází se zde jezírka, vzácné druhy rostlin (např. klikva bahenní, kyhanka sivolistá, vlochyně bahenní…) i živočichové (např. černá forma zmije, kterou jste už u nás mohli vidět zde). V období říje prý sem hodně chodí jeleni, kteří dali rezervaci název.

Od rezervace jsme pokračovali jižním směrem k Velké Deštné. Nejdříve na rozcestí, kde se nachází chata Horské služby s turistickým přístřeškem pro oddech i nepohodu. Zjevně zde funguje i bufet, který byl ale k našemu překvapení v srpnu zavřený. Během cesty k této chatě měly být výhledy, které ale byly velmi omezené díky vzrůstajícímu mladému lesu. Jen občas se mezi stromy objevila nějaká skulinka. Od chaty HS vede zelené značení na vrchol Velké Deštné, což je nejvyšší vrchol Orlických hor (1115 m n.m.). Ještě nedávno se Velká Deštná mohla chlubit dvěma nej, a to nejvyšší horou Orliček a nejmenší rozhlednou tohoto pohoří (rozhlednu už ale zde nehledejte, viz dále). Ve starých mapách můžete najít nejvyšší vrch i pod názvem Sedmihradská hora a průměrný roční úhrn srážek zde činí 1350 mm. Fakticky se zde nachází dva vrcholy: jihozápadní (1115 m), na kterém dříve stávala rozhledna, a severovýchodní o 1 m nižší. Malé převýšení mezi oběma vrcholy je nedovoluje evidovat samostatně jako 2 vrchy. Na nejvyšším vrcholu Orlických hor stávala již na konci 19. stol. dřevěná rozhledna. Ta sice padla za oběť bouři a vichru, ale v různých podobách byla pravidelně nepravidelně obnovována až do konce 70. let 20. stol. Tehdy byla rozhledna stržena a až v r. 1992 byla zde jako další v pořadí opět vystavěna 8 m vysoká dřevěná rozhledna ve tvaru pyramidy. Vybudovali ji skauti jako dárek členovi Horské služby a hajnému Štefanovi Matějkovi k jeho 60-tinám. Díky tomu byla pojmenována Štefanova vyhlídka. Z rozhledny byl prý úchvatný kruhový výhled do vzdáleného okolí na Stolové hory, Rychnovsko, Kralický Sněžník… Z bezpečnostních důvodů byla v r. 2004 pyramida ze 4 otesaných kmenů nahrazena novou dřevěnou rozhlednou ve tvaru většího posedu vysokého asi 7 m. Ta ale byla za zvláštních okolností po 6 letech v září 2010 stržena. Těmi zvláštními okolnostmi myslíme to, že někdo ji sice strhl a rozřezal, ale správci pozemků Jana Kolowrata Krakovského (mezi pozemky navrácené v restitucích Janu Kolowratovi spadají i zdejší lesy), klub turistů, obec ani Horská služba se k bourání nehlásí. A nová rozhledna zde není a asi ani dlouho nebude, neboť Jan Kolowrat nedávno odmítl výstavbu rozhledny se železnou konstrukcí, na které měly být i telekomunikační vysílače. Vlastník pozemků by prý souhlasil s výstavbou dřevěné rozhledny, ale na takový projekt není v současné době investor. Je to škoda, protože dorazíte na nejvyšší vrchol Orlickch hor, odkud má být hezký kruhový výhled do okolí, ale uvidíte jen stromy kolem dokola…

Z Velké Deštné jsme se vrátili do sedla a zamířili na Šerlich. Šerlich (1027 m n.m.) je hojně navštěvovaný vrch, a to díky Masarykově chatě, která je vzdálená asi 600 m. Kolem ní pokračuje hřebenová trasa, tzv. Jiráskova cesta. Původně zde bývala horská osada Scherlichgraben (původně Schierlichhäuser), která vznikla na přelomu 17. a 18. stol. jako dřevorubecká a uhlířská osada. Později se zdejší obyvatelé živili tkalcovstvím a pastevectvím. A vzkvétalo zde i pašeráctví, přičemž se nejvíce pašoval cukerin, petrolej, textil z Grunwaldu (dnes Zeilenec v Polsku). Masarykova chata byla vybudována v období od června 1924 do září 1925 za tehdejších 967 tis. korun. Investorem byl Klub českých turistů z Hradce Králové. Chatu postavil stavitel F. Capoušek z Hradce Králové, a to podle projektu nám dobře známého brněnského architekta Bohuslava Fuchse. K Masarykově chatě ještě pár zajímavostí:

• Původní střecha byla kryta šindelem, ale později byla nahrazena plechovou střechou. Jinak je do dnešní doby chata beze změny.
• V letech 1930-1932 bylo dokončeno turistické značení z Hradce Králové až k chatě.
• V r. 1935 byla před chatou odhalena busta T.G.Masaryka. Autorem byl Leoš Kubíček a jeho bratr Josef vyzdobil uprostřed jídelny masivní sloup. Pro nás je tato informace zajímavá i z toho důvodu, že se jedná o předky Jirkova kamaráda a spolužáka Adama Kubíčka, čímž ho zdravíme.
• Dne 21.9.1938 byla chata přepadena nacisty z Freikorpsu. Pokus o vypálení jim ale nevyšel. Na počátku října 1938 byla chata evakuována a Němci chatu přejmenovali na Hitlerbaude. Během 2. sv. války zde byly ubytovávány rodiny nacistických špiček a zotavovali se zde zranění němečtí piloti.
• Chata byla osvobozena až 10.5.1945 a bylo ji vráceno původní jméno. Za dob socialismu musela být opět přejmenována na „Chatu ČSTV na Šerlichu“. Na pár měsíců se ji název vrátil v r. 1968, ale natrvalo byla opět Masarykova až od r. 1990. Obdobný osud potkal i bustu TGM. U chaty vydržela jen v letech 1935-38, 1949-53, 1968-72 a nyní drží rekord, a to od r. 1990. Snad už to bude natrvalo.
• V blízkosti chaty stával historický hraniční kámen z r. 1636 (doba vlády císaře Ferdinanda III.). Dnes byste jej našli v muzeu v Deštném.     

Od chaty jsou výhledy zejména na polskou stranu, i když ve výhledu opět začínají vadit vzrůstající stromy. V době naši návštěvy se začínala chystat výstavba nové lanovky z polské strany, a proto na nás moc dobře nepůsobilo „rozorané“ hraniční pásmo.

My jsme na závěr ještě navštívili u Deštného Přírodní památku Kačenčina zahrádka. Nachází se hned u silnice mezi lyžařskými tratěmi. Jedná se o malou plochu 0,637 ha, kterou prochází povalový chodník. Podél něj jsou rozmístěny informační tabulky o místní flóře. Nejlepší je prý návštěvu realizovat v červnu, kdy to zde krásně vše kvete. V druhé polovině srpna už tu toho moc nebylo.

Při zpáteční cestě do Říček jsme se na chvíli jen zastavili na náměstí v Rokytnici. Město Rokytnice v Orlických horách leží v povodí říčky Rokytenka v nadmořské výšce 530 – 670 m n. m. Trvale zde dnes žije přes 2 tis. obyvatel. Z dochovaných pramenů nelze přesně určit vznik Rokytnice, ale předpokládá se přelom 13. a 14. stol. První písemná zmínka ale pochází „až“ z r. 1318. Zběžně jsme se podívali i na nepřístupný zámek, který býval od r. 1627 v majetku rodu Nostitzů. Posledními vlastníky z rodu byl Josef Nostitz s manželkou Rosou rozenou Lobkowicz. V r. 1945 přešel na základě Benešových dekretů zámek na stát. Mohli jsme jen konstatovat, že druhá polovina 20. stol. ale zjevně nebyla k zámku přívětivá.