Vápenná, Polka a Ztracený potok
Druhý den našeho pobytu v Jeseníkách se rapidně ochladilo, zatáhlo se a chvílemi pršelo. Rozhodli jsme se, že využijeme vlhkého počasí a zkusíme v přírodě objevit mloky (měli jsme tip, že bývají u Ztraceného potoka). Vyrazili jsme do jihovýchodní části Rychlebských hor, a to do obce Vápenná. Obec leží v kotlině severně od sedla Na Pomezí při silnici č. 60, která vede do Javorníku. Název obce Vápenná je odvozen od provozování vápenictví v této oblasti. Původní německý název ale byl Setzdorf a až do r. 1949 se obec skoro 30 let jmenovala Zighartice. První písemné zmínky o vsi pochází z r. 1358 a v 15. stol. se uvádí v seznamu majetku vratislavských biskupů jako pustá. V r. 1576 byla ves obnovena a rozvíjelo se zde dřevařství a vápenictví. Za třicetileté války byla ves velmi zdevastována, ale brzy se opět vzpamatovala. Obec je dnes fakticky asi 4 km dlouhá zástavba podél zmíněné silnice na Javorník a řeky Vidnávky.
My jsme vyrazili z obce po zeleném turistickém značení, které kopírovalo nejdříve i modrou značku a Latzelovu stezku, později Naučnou stezku Krajem Ryhlebských hor. Značená cesta vedla podél Vidnávky. Jakmile jsme přišli k ústí Ztraceného potoku do Vidnávky, zeleně značená cesta opustila paralelní modré značení a my pokračovali jihozápadním až jižním směrem proti proudu Ztraceného potoka.
Ke ztracenému potoku musíme uvést pár informací, neboť si to zaslouží. Začíná jako horská bystřina v bučině pod Studeným vrchem v nadmořské výšce cca 750 m n.m. Během své asi 5 km dlouhé cesty sbírá vody 8 bezejmenných přítoků. V osadě Polka už bystřina nabírá podobu skutečného potoka. Potok svůj název dostal podle toho, že se ve většině ročních obdobích jeho vody ztrácí v několika krasových ponorech do podzemí a jeho povrchové koryto je po většinu roku vyschlé. Zmizelé vody Ztraceného potoku vyvěrají pak zpět na povrch v cca 1 km vzdáleném prameni Štola za železničním nádražím ve Vápenné a v několika pramenech na břehu Vidnávky. Aby se zjistilo, jak to s vodou z potoka je, dělali se tzv. stopovací zkoušky, kdy se v místě, kde voda mizí, přidá neškodné barvivo (stopovač). Pak se několik dní odebírají vzorky vody v místech, kde se očekává vývěr podzemních vod. U Vápenné se nachází několik veřejnosti nepřístupných krasových jeskyň: Roušarova jeskyně, jeskyně Velký dóm a jeskyně Pec. O jeskyni Pec dodnes pamětníci ve Vápenné vypráví, že když jako děti jeskyni prolézali, podařilo se jim dostat labyrintem chodeb až do jedné ze stodol u silnice ve Vápenné, kde se nacházel další vchod do menší jeskyňky. Také se říká, že tato cesta prý byla využívána za 2. sv. války, kdy se tudy pašovaly potraviny, a to zejména maso.
My jsme asi po 1-2 km dorazili na okraj osady Polka, která je součástí Vápenné. Osada byla založena r. 1775 pro dřevaře a pastevce. Leží v hlubokém údolí mezi Vysokým a Dlouhým hřbetem. Její původní německý název byl Polke. V posledním období ale ztratila osada na významu a jedná se zejména o rekreační oblast a pastviny. Během cesty jsme na pastvinách potkávali zejména koně. V Polce jsme opustili zelené značení směřující do Ztraceného údolí (někdy bychom se chtěli podívat i tam) a pokračovali stále proti proudu Ztraceného potoka, neboť jsme chtěli navštívit asi 4 m vysoký Ztracený vodopád na jednom z nepojmenovaných přítoků. Začínalo poprchávat a déšť nabíral na intenzitě. Odměnou nám v tomto nečasu bylo, že jsme postupně objevili 3 exempláře mloka skvrnitého. Před deštěm jsme se sice na chvíli schovali v přístřešku u cesty, ale z oblohy nám bylo zřejmé, že hned tak nepřestane. Cesta k vodopádu pokračovala blátem do prudkého kopce, tak jsme se vzhledem k situaci rozhodli pro návrat do Vápenné.
Pokud máte rádi trasy, kde nikoho nepotkáte, je to i tahle. A díky vlhkému počasí, i když na červen chladnému (cca 11C a studený vítr), jsme konečně také nafotili mloka. ;-) Naši náladu nám pokazil jen jeden čerstvě přejetý mločí exemplář v osadě Polka.
