Ivča a Jirka

Už několik let jsme měli v úmyslu navštívit v dolním Posázaví Národní přírodní památku Medník, kde se nachází severní hranice výskytu kriticky ohrožené rostlinky se zvláštním názvem kandík psí zub. Pokud pomineme zámecký park v Letohradu ve východních Čechách (zde byl určitě zavlečen), jedná se o jedinou lokalitu u nás, kde můžete kandík na začátku jara pozorovat v době květu. Poslední roky jsme se sem nebyli schopni dostat, a tak jsme to letos už nechtěli propásnout. Byli jsme rozhodnutí vyrazit v některý všední den, kdy zde nejsou davy lidí, a to po svátku Josefa (po 19.3.), kdy by měla být jistota, že kandíci pokvetou. Předpověď počasí byla po prvním jarním dnu velmi dobrá, a tak jsme uprostřed týdne vyrazili.

Jako výchozí bod jsme si zvolili známý vodácký cíl Pikovice, kde začíná tzv. Posázavská stezka. Jedná se o stezku podél dolního toku Sázavy, jejíž hlavní část je značena červenou turistickou značkou jako trasa s magickým číslem 0001. Stezka byla vybudována v letech 1919-1924 Klubem čsl. turistů a místy je vytesána ve skalách, které zde Sázavu lemují z obou stran. Celá stezka byla vybudována v délce 68 km, ale název Posázavská stezka je užíván zejména pro nejhezčí část v délce několika km, a to v úseku Pikovice – Třebsín (Raisova vyhlídka) – Žampach (Kamenný Přívoz). První písemné zmínky o Pikovicích, které jsou součástí obce Hradištko, se objevují v r. 1571. Od r. 1638 přešly Pikovice i s okolím do vlastnictví Strahovského kláštera. Pro klášter získal území opat Kryšpín Fuk, který se proslavil projektem splavnění Vltavy.

My jsme prošli Pikovicemi na sever k Pikovické lávce (mostu), od které jsme pokračovali po levém břehu Sázavy proti proudu řeky. Cesta je v tomto úseku značena zelenou i červenou turistickou značkou a zároveň se jedná o Naučnou stezku Medník. Tato naučná stezka byla první naší naučnou stezkou. Byla vybudována v r. 1965 nadšenci Janem Čeřovským a Alešem Záveským, kteří se nechali inspirovat stezkami v USA. Původní stezka měla 14 zastávek a začínala na východě Pikovic. Stezka ale byla již na přelomu 20. a 21. stol. ve zbídačeném stavu, a tak došlo k její rekonstrukci. V říjnu 2009 se slavnostně otevřela nově zrekonstruovaná stezka, která byla o kousek prodloužena a začíná již za Pikovickou lávkou na druhém břehu Sázavy u železniční stanice Petrov u Prahy. Stezka má i nadále 14 informačních panelů a zájemci se zde dočtou o fauně, flóře, NPP Medník, trampingu, vodáctví, Posázavském Pacifiku, o údolí Sázavy, těžbě zlata apod.

U turistického rozcestníku Na Stezce jsme odbočili z červeného značení a začali prudce stoupat lesní pěšinou mezi chatami. Stále nás doprovázela zelená značka a zelenobílé značení naučné stezky. Po necelém 1 km se zelená turistická cesta a naučná stezka rozdělily. My pokračovali po naučné, abychom se dostali ke kandíkům. Procházeli jsme přirozenými habrovými doubravami a bučinami a po chvíli jsme se dostali na území, které naši předci pojmenovali V jámách. Museli jsme konstatovat, že název přesně vystihuje zdejší terén. Dříve se zde těžilo zlato a jako pozůstatek zde zůstalo velké množství jam, které jsou lokalitou kandíků. Jeho populace se odhaduje na 5-6 tis. jedinců, ale někteří považují toto množství za lehce nadnesené. Ročně zde ale vykvete maximálně 5% exemplářů, tj. 200-300 jedinců. Do dnešního dne ale není jasný původ této malé liliovité rostliny. Jedna teorie tvrdí, že kandík psí zub zde není původní, a byl vysazen mnichy Strahovského kláštera. Charakter lokality ale připomíná podmínky i druhovou skladbu areálu přirozeného výskytu kandíku, takže existuje i druhá varianta, že kandík je pozůstatkem čtvrtohor a přežívajícím reliktem. Ještě v 19. stol. a na počátku 20. stol. se prý zde na začátku jara pravidelně objevovaly neskutečně husté růžovofialové koberce kvetoucích kandíků. Odhaduje se, že zde bývalo několik miliónů jedinců. Na kandík ale měly tvrdý dopad nájezdy venkovských trhovců, kteří kandík sbírali a odváželi do Prahy na trh, kde ho prodávali. Někteří prý do Prahy přinášeli plné nůše. O kandík měl obavy už v polovině 19. stol. Karel Bořivoj Presl (1794-1852), významný botanik (profesor všeobecného přírodopisu a lékař), který už v dobách jeho hojnosti propagoval jeho ochranu. Jeho sběr v obrovském množství vedl k tomu, že v r. 1906 byl vyhlášen zákaz sběru, který se ale porušoval. Neboť ve 20. letech minulého století nastal obrovský úbytek kandíků, byla na Medníku (plocha 19 ha) v r. 1933 vyhlášena rezervace na jeho ochranu, dnes Národní přírodní památka Medník. V současnosti je kandík ohrožen hlavně nadměrnou návštěvností. Fotolovci často přehlíží velmi malé semenáčky kandíků, které sešlapem hynou. Proto je vhodné kvetoucí exempláře fotit z cesty. Jak jsme si ale všimli v Pikovicích, tak dalším ohrožením jsou chataři, kteří kandíky vyrýpávají a vysazují na svých zahrádkách. Pochopili jsme, že ne nadarmo byla na Medníku řada cedulek upozorňujících na zákaz sběru, trhání, vykopávání, pěstování, dopravy, prodeje… této kriticky ohrožené rostliny, která je u nás chráněna i platnými právními předpisy.

My jsme si prošli celou naučnou stezku až k turistickému rozcestníku Medník – sedlo, kde se naučná stezka opět potkala se zeleně značenou turistickou cestou, aby ji hned opět opustila. Naučné stezce jsme zůstali věrní a sestoupili po ní až k Sázavě. Kousek jsme se ještě prošli proti proudu řeky a začali se vracet po červeném značení kolem Sázavy do Pikovic. Jedná se o romantický úsek, kde Sázava protéká kaňonem mezi skálami, na kterých jsou vybudované chaty jako orlí hnízda. Někdy zde chaty stojí na neuvěřitelných místech na okraji skal a přístup k nim je umožněn často jen po cestičkách a schůdcích vytesaných do skal. Na závěr ještě uvádíme pár zajímavostí, které nám utkvěly:

• Po řece Sázavě se plavilo dřevo už od 12. stol., a to ze Světlé nad Sázavou až do Davle (142 km). Později se díky úbytku vody dřevo plavilo ze Zruče nad Sázavou (104 km). Tuto trasu vory urazily za 3-4 dny. Poslední vory se zde plavily v r. 1945 a díky železnici tato činnost zanikla. Na památku všem utonulým vorařům byl u Pikovic vybudován v r. 1896 památník. Během okupace byl ale německou armádou zničen a v r. 1971 obnoven osadníky. V r. 2013 prošel díky přispění chatařů z Pikovic rekonstrukcí.
• V Posázaví si našel svoji velmi silnou pozici tramping. O popularizaci trampingu se zasloužil i skauting a knihy E.T.Setona, J. Londona a K. Maye. Časově tak lze rozdělit období trampingu na 3 fáze: na počátku byla doba indiánská, následovala kovbojská doba, která přinesla název Posázavský Pacifik pro místní železniční trať, a na závěr byla doba kanadská, kdy se začal běžně užívat pojem tramp.
• Trampové také u Sázavy zakládali své osady. Již v r. 1920 zde vznikla Arizona (byla jedna z prvních), jejímž spoluzakladatelem byl známý malíř a ilustrátor Zdeněk Burian (1905-1981), který měl přezdívku Burka. K nejznámějším patřily osady Arroyo, Toronto, Na tichý, Kalvík, Kansas, Yukatán, Nebraska, Nevada, Onyx, Ajax… Osady se slučovaly, zanikaly, přejmenovávaly… a svým životem žijí dodnes.
• Trampové překřtili naše řeky podle indiánských vzorů a dodnes se některé názvy užívají, např. Sázava = Zlatá řeka, Vltava = Velká řeka, Berounka = Stará řeka, Kocába = Hadí řeka apod.
• Během 2. sv. války byl levý břeh Sázavy od Čerčan vyklizen a využíván německou armádou jako vojenský prostor. V r. 1944 byl zastaven provoz Posázavského Pacifiku na pravém břehu Sázavy a tunely se přebudovaly na továrny pro výrobu leteckých součástek.