Slunečního říjnového počasí jsme využili k návštěvě vinařského kraje v NP Podyjí. Vyrazili jsme z obce Popice, které je rodištěm Charlese Sealsfielda, do Konic. Charles Sealsfield je pseudonym Karla Antonína Postla, pod kterým se proslavil jako spisovatel v Americe. Z Konic jsme pokračovali po zelené ke skalní vyhlídce Sealsfieldův kámen. Zde údajně rád rozjímal výše zmíněný spisovatel. Vyhlídka je vysoko nad hlubokým kaňonem řeky Dyje. Řeka zde levotočivě meandruje kolem Býčí skály a dále pokračuje do kaňonu Mločího údolí. Jak to vypadá v Mločím údolí a jaký je výhled z protější vyhlídky z Králova stolce se můžete podívat zde.Od turistického rozcestníku u vyhlídky se napojujeme na žlutou značku sestupující postupně (místy prudčeji) lesem po hraně údolí nad Dyjí. Po cestě roste spousta bedlí. Hned u řeky je další turistický rozcestník Pod Novou cestou, který nás informuje, že podél řeky až na bývalý Gruberův mlýn půjdeme po žluté 2,5 km. Procházka je to příjemná. Po pravé straně hučí Dyje, po levé míjíme kamenné moře. Údolí nás přivádí až k bývalému mlýnu Papírna s loukou plnou hnojníků. Pokračujeme stále podél řeky, kolem Judexova mlýna až k rozcestníku pod Šobesem. Poté jsme překonali Dyji po visuté lávce a vystoupali na Šobes. Šli jsme po stejné cestě jako kdysi vojska římských legií. Na Šobesu stojí za to se určitě zastavit v ochutnávkovém stánku Znovínu, ale pozor, je v provozu pouze do prvního říjnového víkendu (od září jen víkendy). Přesto že jsme měli vzhledem k datu výletu smůlu, vím, o čem píši. Šobeský Ryzlink i Rulandu jsem již několikrát ochutnal a mám ještě několik Šobesáků svém archivu. Šobes byl pojmenován podle původního místního názvu pro nerovné a vysekané pole. Archeologické nálezy potvrzují, že lokalita byla osídlena již v dobách starého Říma. Velký rozvoj vinařství zde pokračoval i v období Velkomoravské říše. Šobeské víno vděčí ideální poloze vinice, ležící v nižší nadmořské výšce na prosluněném jižním svahu, chráněném ze severozápadu i severovýchodu proti větrům. Zvláštní význam má i řeka Dyje, která vinici obtéká, teplé dny a chladnější noci, mlhy a kamenitá a kyselá hlína na rulovém podkladě. Zdejší mikroklima se tak prý podobá podmínkám například na Rýně či v údolí francouzské Rhôny. Opravdu vřele doporučuji. Ze Šobesu jsme se vrátili do Popic přes Havranické vřesoviště, to už se ale začalo smrákat.
