Ivča a Jirka

Poslední zářijová sobota nás zlákala do Moravského krasu. Výchozím bodem byla tentokrát obec Olomučany nacházející se asi 4km jihovýchodně od Blanska. Obec leží na hranici krasové oblasti s množstvím vápencových útvarů a v území tzv. Lesnického Slavína. Lesnický Slavín se rozprostírá v lesích MZLU (Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity), které jsou spravovány Školním lesním podnikem Křtiny. Fakticky se jedná o jakousi poklonu projevenou souborem pomníků, pamětních desek a studánek věnovaných nejen významným lesníkům a profesorům, ale i umělcům, pro které lesy a příroda byly múzou. V okolí Olomučan tak naleznete síť cest a cestiček, původní husté bukové porosty, vápencové skály s jeskyněmi, potoky a říčky. V současné době žije v Olomučanech přes 900 stálých obyvatel. Celé území okolí obce bylo osídleno do 5. stol. př.n.l. Kelty, poté Germány, kteří byli někdy v 8.stol.n.l. vystřídány Slovany. Po celou dobu bylo zdejší obyvatelstvo spjato se zpracováním železné rudy. Později se pak k tomu přidaly i jiné práce spojené se železářstvím - těžba vápence, písků a jílů, dřevorubectví, výroba dřevěného uhlí apod. Díky třicetileté válce a drancování Švédů obec upadla. K tomu se ještě přidal mor. Blýskat na lepší časy se zde začalo po založení skláren v r. 1660. Vystřídali se zde španělští a francouzští sklářští mistři, vyráběl se zde křišťál, malované sklo, ale i sklenice, lampy…, vyváželo se odtud hodně do ciziny. V 18. stol. zde sklářství postupně zaniklo a v 19. stol. bylo nahrazeno keramikou. Ta se proslavila v celé Evropě. Olomučanská keramika je dnes umístěna nejen ve zdejším muzeu, ale i třeba v britském muzeu v Londýně. Keramika se zde přestala vyrábět začátkem 20. stol.

My jsme vystoupali obcí až na její jihovýchodní okraj, kde jsme narazili na červeně značenou cestu od Rudic. Tou jsme se ubírali směrem k jihu do místních lesů, kde se k nám připojilo i žluté značení. Nejdříve jsme si kousek odskočili po slepé cestě k pomníku Leopolda Grabnera. Grabner byl profesorem lesnického učiliště a ústředním ředitelem lesní správy Lichtenštejnů v 19. stol. Jeho pomník stojí po cestě k Máchovu památníku a vypadá jako obdélníková zídka doplněná jeho citací ohledně chování se k lesům. Citát je v češtině, z druhé strany je v němčině i s jeho podobiznou. Grabner měl svůj pozitivní podíl na zachování zdejších lesů. Od Grabnerova pomníku jsme pokračovali po červeno-žlutém značení k Máchovu památníku.

Máchův památník byl vybudován na vápencovém vršku (505 m n.m.) r. 1836 v roce jeho úmrtí. Jedná se o 4stranný památník z vápencových kamenů a z betonu. Na každé straně jsou umístěny mramorové desky obsahující úryvky z Máje a údaje o narození a úmrtí autora. Kulatou vrcholovou desku zastřešuje betonová polokoule. Od památníku bývaly dříve krásné výhledy, neboť okolí bylo vykáceno. Bylo prý odtud vidět až do Brna. Dnes jsou díky vrostlým stromům výhledy velmi omezené. Od památníku jsme sestoupali po červené k Hradské cestě. Zde byl na křižovatce lesních a turistických cest v r. 1937 vybudován této cestě památník. Hradská cesta byla vystavěna v l.1924-1926, je dlouhá přes 5km a spojovala Olomučany s Novým hradem (proto se jmenuje Hradská), od hradu pokračuje až k řece Svitavě. Součástí památníku jsou slunečních hodiny, základní údaje o cestě, jméno stavitele, kilometráže turistických cest. Najdete zde i citáty Anatola France a I.S.Turgeněva. Nedaleko od tohoto místa se nachází studánka U Kukačky. V době naší návštěvy byla vyschlá a místní nám říkali, že voda zde spíše neteče než teče. Nad vyschlou trubkou je skutečně vyobrazena i kukačka. Tato studánka je fakticky pramenem potoka, který sloužil v ranném středověku jako vodní zdroj pro 4 místní hutě. Archeologický průzkum prokázal, že 2 hutnické dílny využívané Slovany zde stály už na přelomu 8. a 9. stol., a to přímo u břehu potoka.

Od studánky U Kukačky to bylo už jen 2,5km na Nový hrad. Ten se nachází 300m vzdušnou čarou jihovýchodně od Starého hradu. Poslední průzkumy přivedly historiky k závěru, že Starý hrad byl jádrem. Nový hrad byl původně jen předsunuté opevnění Starého hradu. Po zničení Starého hradu r. 1470 vojsky Matyáše Korvína, se rozhodli bratři Dobeš a Beneš Černohorští z Boskovic, že jej nebudou obnovovat a své úsilí a finance věnovali dovybudování Nového hradu. O tom svědčí i nápis nad vstupní branou z r. 1493. Tento rod pak vlastnil Nový hrad přes dalších 100 let. Díky sňatku hrad přešel v rámci dědictví do vlastnictví Lichtenštejnů. Tři roky před koncem 30tileté války, přesně 16.7.1645, hrad padl do rukou Švédů, a to dle pověsti díky zradě Vavřince Vokouna z Olomučan, který byl za to potrestán hrdelním trestem. Švédové o hrad usilovali nejen kvůli zásobě potravin, zbraní, střeliva a dobytka, ale zejména proto, že věděli o zde uložených cennostech okolních klášterů a kostelů, penězích a písemnostech. Švédové prý kořist odvezli na 16 (jiné zdroje uvádí dokonce 20) vozech, hrad částečně rozbili a zapálili. Nový hrad byl postupně obnoven a začali zde bydlet panští myslivci. Na počátku 19. stol. byl areál Nového hradu přestavěn na romantický lovecký hrádek. Dostavěla se kulatá schodišťová věž a obytný objekt. Po nástupu komunistů začal hrad chátrat a byl ponechán svému osudu. Se záchranou hradu se započalo až po pádu komunistického režimu a to díky Svazu ochránců přírody a kulturní památky Nový hrad.

Ze Starého hradu už toho moc nezbylo, a protože jsme chtěli ten den ještě něco stihnout, rozhodli jsme se jej vypustit a sestoupali po červeně značené cestě k řece Svitavě. U řeky jsme opustili turistické značení a pokračovali po cyklostezce po proudu řeky Svitavy. Kousek od místa, kde cesta podchází železniční obloukový most přes Svitavu, narážíme na začátek Hradské cesty (značená zeleně). U této křižovatky je studánka Pod Hradem a pomník Josefa Žalmana. J.Žalman byl na přelomu 19. a 20. stol. lesním ředitelem v Pozořicích, zároveň byl myslivcem, lesníkem a spisovatelem (autor knihy Základy myslivosti). Byl také zakladatelem Myslivecké jednoty. Tato studánka vyschlá nebyla a ze skály vytékala voda železnou trubkou. Nad trubkou je ilustrovaná citace z Knihy indických moudrostí: „Zvíře budiž Ti bratrem a rostlina sestrou.“ Podél Svitavy jsme dorazili až do Adamova.

Z Adamova jsme následovali modré značení do Josefského údolí. Údolím vede okružní naučná stezka a po obou březích Křtinského potoka se nachází přírodní rezervace. Je zde na malém území neskutečně pestrá řada různých druhů lesů, a to na styku dvou geologických podložích (devonský vápenec a brněnská vyvřelina). Tato rezervace je ceněna vědci, neboť zde mohou zkoumat zákonitosti rozvoje různých lesních společenstev v jejich přirozeném prostředí. Křtinský potok nás nejdříve dovedl k huti Františka.

Huť Františka zde byla vybudována v 18. stol. Zdejší vysoká dřevouhelná pec byla vystavěna před r. 1746. V 80. letech 18. stol. se zde vyrábělo 7,5% moravské produkce železa. Na konci 18. stol. zde došlo k požáru, který zničil většinu výrobního zařízení. Celý provoz hutě byl ale vybudován znovu. V letech 1846-1847 došlo k přestavbě pece, aby se dosáhlo vyšší teploty. Další rozvoj zdejší výroby pozitivně ovlivnila výstavba železnice v údolí řeky Svitavy. Výroba pomocí dřevěného uhlí se ale postupně začala díky konkurenci kamenného uhlí stávat nerentabilní. V r. 1877 byl zdejší provoz zastaven a k jeho obnovení již nikdy nedošlo. Celý areál huti byl v r. 1971 vyhlášen technickou rezervací (pozor, první taková technická památka u nás). V areálu jsou i dvě obnovené pece a tzv. domácí pece pro pokusné tavby. Celý areál je volně přístupný a průchozí. Původní dřevouhelná pec je přebudována na vyhlídku a z bývalé budovy modelárny je muzeum železářství.

I nadále jsme Křtinský potok neopustili a pokračovali k jeskyni Jáchymka. Své jméno má po poustevníkovi Joachymovi, který prý v ní žil na počátku 19. stol. V minulosti jí protékal Křtinský potok a z nálezů je zřejmé, že zde dříve sídlili i lovci medvědů a sobů. Za třicetileté války se zde schovávalo místní obyvatelstvo před Švédy. Jeskyně je dobře vidět od silnice a je nápadná hlavně velkým elipsovitým oknem, uvnitř se nachází několik dómů i propast. Za silnicí, proti jeskyni Jáchymce, stával již v 15. stol. hamr využívající vodu z Křtinského potoka Později zde stával mlýn a pila. V písemných pramenech je zmiňován jako Althamr. V jeho blízkosti fungovala v 17. stol. také sklářská huť.

Asi po 500m východním směrem jsme se dostali k vývěru Jedovnického potoka. Jeho vody padají do podzemí v Rudickém propadání, které je vzdušnou čárou vzdáleno od vývěru asi 4km. Nicméně Jedovnický potok překoná v jeskynním systému 13km, tedy více jak trojnásobnou vzdušnou vzdálenost. Za normálních stavů vody je průtočná doba mezi Rudickým propadáním a vývěrem kolem 32 hodin. Během povodní se doba zkrátí na 4 až 2 hodiny! Od vývěru už to bylo jen asi 200m k Býčí skále.

Býčí skála je skalnatý sráz nacházející se za silnicí lemující Křtinský potok. Ve skalní stěně je vstup do podzemích prostor. Tunelovitá jeskyně byla známa od pradávna. Její velikost se původně předpokládala 450m a v závěru byla jeskyně ukončena jezírkem. Až v r. 1920 byla objevena Nová Býčí skála s dómem a síní a teprve před 25 lety se podařilo speleopotápěčům objevit i zbývající prostory mezi propadáním Jedovnického potoka a jeho vývěrem. Býčí skálu zkoumal už ve 2. pol. 19. stol. blanenský lékař a archeolog Jindřich Wankel. V jeskyni v jižní odbočce objevil pozůstatky ze starší doby kamenné. Nejznámějším zdejším nálezem je určitě bronzová soška malého býčka, kterou objevili dva mladíci z Olomučan v tzv. Předsíni u její severní stěny. Na základě toho se rozhodl Wankel odkrýt Předsíň, kde objevil kosterní nálezy, žároviště, keramiku, předměty z jantaru, dřeva a bronzu, zbraně a šperky z 5.stol. př.n.l. Všechny tyto předměty jsou dnes v muzeu ve Vídni, protože se Wankel nepohodl s moravským muzeem. Wankel svůj objev považoval za pohřeb halštatského velmože. Okolnosti tohoto celosvětově mimořádného nálezu už nebylo později možné objasnit, neboť za 2. sv. války zde byla nacisty vybudována podzemní zbrojovka. Původní podlaha byla z jeskyně odklizena a zbytky byly překryty betonem. Historici tak váhají, zda se skutečně jednalo o pohřeb, zřícení jeskynního stropu, násilný čin… Jeskyně Býčí skála je otevřena 1x ročně, což ale nebylo v době naší přítomnosti. My tak pokračovali stále po modrém značení k jeskyni Kostelík.

Jeskyni Kostelík tvoří tunel, který prochází skálou v délce 31m. Do jeskyně jsou 3 vchody, jeden od Býčí skály, dva od Křtin. Všechny 3 chodby se spojují v obrovském prostoru připomínajícím kapli s vysokým stropem, ve kterém je umístěné okno. My jsme zde potkali také létajícího netopýra. Od jeskyně Kostelík jsme se vrátili kolem Býčí skály a pokračovali přes Josefov a údolí Padouch zpět do Olomučan.

Popsaná trasa měřila 25,8km a bylo nutné vystoupat 412m.