Ivča a Jirka

Před necelým půlrokem jsme navštívili Podmolí a vyrazili do NP Podyjí na Nový Hrádek. Do Podmolí jsme se na konci října vrátili. Tentokrát jsme si ale chtěli užít hlavně podzimu v nejmladším národním parku u nás.

Podmolí je obec na Znojemsku ležící nedaleko hranic s Rakouskem. Její název je slovanského původu a souvisí s podemíláním nějakého místa vodou. Zdejší oblast byla osídlena již v mladší době kamenné, další nálezy byly objeveny i z doby bronzové (např. i val a příkopy tesané do skály na Šobesu). První písemná zmínka o Podmolí se objevuje již v r. 1191. V historii nejvíce obec doplatila na 30ti-letou válku. Velká většina obyvatelstva během války zemřela. Na kom se nepodepsala válka, tak musel bojovat s morem nebo dalšími nemocemi, a kdo přežil, tak se většinou odtud odstěhoval. V druhé polovině 17. stol. bylo v Podmolí obýváno prý jen 19 domů. Do Podmolí tak začíná přicházet německé obyvatelstvo. Na konci 19. stol. zde žilo téměř 300 obyvatel, z toho jen něco málo přes 10% Čechů. Němci i Češi zde ale neměli problém se soužitím. Po vzniku samostatného Československa v r.1918 patřilo Podmolí, stejně jako celé Znojemsko, po dobu 2 měsíců do tzv. samostatného Kraje Německého Rakouska. Tehdy se tato část jižní Moravy oddělila od zbytku země a Znojmo se stalo hlavním městem. Až intervence tehdejší naší armády docílila znovupřipojení k naší zemi. Poté i v Podmolí bylo asi na  necelých 20 let klid a soužití Čechů a Němců probíhalo bez problémů. Vše se začalo zhoršovat nástupem nacismu, přičemž 2. světová válka zde život téměř ochromila. Sotva zde začalo vše ožívat, došlo k vybudování železné opony a okolí obce se dostalo do hraničního pásma. Po zrušení železné opony v r. 1989, a vzniku Národního parku Podyjí, se obec Podmolí stala opět jednou z bran do Podyjí. O tom svědčí i tři turisticky značené cesty (žlutá, modrá, zelená) z Podmolí do Podyjí a cyklotrasy procházející obcí.

My jsme z Podmolí vyrazili nejdříve po společné žluté a modré až k rozcestníku Nivky. Zde se žlutá oddělila k bývalé vojenské střelnici a Andělskému mlýnu. My zůstali věrni modré a dorazili k dnes velkému turistickému rozcestníku U Milíře. Ještě před pár lety právě tudy vedla železná opona. Kdo jste tato místa navštívili po likvidaci této opony, tak si určitě pamatujete na obrovská klubka ostnatého drátů, která zde ještě nějakou dobu ležela, než došlo k postupné likvidaci. U Milíře jsme opustili modrou a po červené pokračovali směrem k Šobesu. Po necelých 2km jsme si udělali odbočku k Železným schodům. Jedná se o vyhlídku nad opuštěným meandrem, který byl kdysi dávno obtékaný řekou Dyjí. Svůj název má vyhlídka díky železné oponě, neboť pro snazší pohyb pohraničníků zde byly vybudovány železné schody. Ty byly odstraněny až v roce 1996. My se zde pokochali výhledy, a to zejména do oblasti Devíti mlýnů. Od Železných schodů jsme se museli vrátit k červenému značení po stejné cestě, jiná možnost není.

Po červené jsme dorazili k bývalé Římské cestě vedoucí až k Šobesu. Dnes je ale na původní cestu položen asfalt. Naše následovníky chceme upozornit, že Římská cesta je zároveň cyklostezkou a cyklisté ji hojně využívají. A protože se časem začne cesta prudce svažovat, tak se snaží někteří cyklisté zde překonat svůj rychlostní rekord. Chápeme ten adrenalin, ale některým jaksi nedochází, že zde nejsou jen oni. I my tak byli svědky, že moc nechybělo a mohla mít naše země zase o nějakého daňového poplatníka méně. Tito závodníci asi také těžko stihli postřehnout, že se po cestě skýtá několik krásných výhledy do údolí řeky Dyje. To už je ale jejich problém a my jim přejeme dlouhý věk ve zdraví.

V rámci kochání okolím nám cesta rychle utekla a už jsme byli na Šobesu. Lokalitu Šobes máme ve velké úctě. Tato vinařská oblast dle odborníků patří mezi TOP 10 v celé Evropě. Můžeme potvrdit, že šobesácká vína jsou naprosto špičková. Objevíte zde zejména bílá vína: šedá a bílá rulanda, rýnský a vlašský ryzlink. Ač ryzlink zrovna nemusíme, tak je potřeba objektivně říci, že po pětileté archivaci ve sklepích v Šatově jsme se jenom olizovali. Asi 70% těchto vinic vlastní firma Znovín a zbytek si pronajímá. Možná jste nedávno zaznamenali soudní kauzu mezi Znovínem a obcí Podmolí. Soud nakonec rozhodl ve prospěch Znovínu, tj. že je skutečným vlastníkem. Právním titulem ale nebyla kupní smlouva, kterou obec Podmolí u soudu napadala, ale tzv. institut vydržení. Zpět ale k tomuto místu. Toto místo máme také rádi díky místní fauně (např. několik druhů užovek, včetně těch nejvzácnějších, pavouk stepník rudý…) a flóře. Pokud chcete více informací o této lokalitě, můžete nahlédnout do naší dřívější fotogalerie. Na vinici se nachází také vinný stánek společnosti Znovín, která zde nabízí k ochutnávce zdejší víno. Pokud ale o ochutnávku stojíte, musíte stánek navštívit v letních měsících, ne v říjnu.

Od Šobesu jsme sešli dolů k řece Dyji. Tu jsme překonali po nejdelším visutým mostě (viz naše dřívější fotogalerie) a za řekou jsme červené značení nahradili modrou značkou. Nejdříve jsme navštívili Gruberovu studánku pojmenovanou po majiteli hotelu u řeky Dyje zbouraného komunisty díky železné oponě. Tato studánka je ve správě NP Podyjí, která zde pravidelně měří kvalitu vody. Nicméně jsme zde tyto výsledky neobjevili, tak jak bývá zvykem. Buď je někdo strhnul a zničil, nebo Správa NP jaksi opomenula, že se měření kvality vody nedělají jen proto, aby výsledky ležely někde v kanceláři. Od studánky jsme stále pokračovali proti proudu Dyje. Nacházeli jsme se v oblasti zvané Devět mlýnů. V této lokalitě se podél Dyje nacházelo skutečně 9 mlýnů. O umístění 6 z nich (Zemský, Pekárna, Gruberův, Hotel Gruber, Judexův a Papírna) se dnes ví přesně. Zbývající tři mlýny byly dále po proudu Dyje a v 16. stol. je zničila povodeň. Co nestačila zničit povodeň, to stihli komunisté. Ještě v 50. letech u Dyje stály 4 mlýny, které ale byly násilně zlikvidovány… Modré značení odbočilo z pevné cesty do houštin. Rozhodli jsme se značení následovat, neboť vedlo právě ke zbytkům zdiva mlýnu. Budete-li pozorní, objevíte i zbytky sklepů. Při této cestě je ale potřeba počítat s tím, že k rozvalinám mlýnu moc turistů neodbočuje a raději pokračují po asfaltové cestě k další visuté lávce přes Dyji. Tomu pak odpovídají i houštiny. My jsme si tedy rozvaliny prohlédli. Neboť jsme viděli historické fotografie z 50. let ještě před zbouráním, byl to pohled doslova žalostný. Ještě chceme upozornit, že návštěva ruin skrývá další nebezpečí. Tentokrát se již nejednalo o komunisty, ale o klíšťata. Tím že sem asi moc turistů nezabloudí, zhlédla se zřejmě v možnosti si na nás zahodovat. Tento záměr jsme jim překazili. Tentokrát jsme byli rychlejší my. Na asfaltovou cestu jsme se opět asi po 700m prodírání trávou a houštinami napojili. Přešli jsme po druhé visuté lávce Dyji zpět na její levý břeh a začali stoupat po modrém značení nad Lipinskou louku.

Prudké stoupání asi po 500m skončilo a my se vydali po pohodlné cestě zpět k rozcestí U Milíře. I když jsme přicházeli z jiné strany, dalo se dobře orientovat. Od rozcestí U Milíře jsme pokračovali po nám dobře známé cestě zpět do Podmolí.

Podzim v Podyjí má své kouzlo asi jako všude, nicméně tady je umocněn divokou přírodou. Jak se říká: Něco špatného pro něco dobrého. I v tomto případě to platí. Díky železné oponě vypadá NP Podyjí tak, jak vypadá. Je to trochu obdoba jiných příhraničních oblastí u nás (např. Novohradské hory, Šumava…). Výlet tentokrát skutečně nebyl náročný. Měřil 14,2km a stačilo vystoupat celkem 290m