Ivča a Jirka

Náš první pořádný letošní výšlap Krkonošemi proběhl 20.července 2010. Vyrazili jsme z horského rekreačního střediska Horní Mísečky. Prošli jsme kolem Jilemnické boudy a pokračovali jsme po odbočce od Masarykovy silnice na Medvědín. Medvědín je vrch (1235 m n.m.) zalesněný smrkem. Leží na Českém hřbetě, západně nad soutokem Labe a Bílého Labe. Na jižním úbočí Medvědína pramení několik potoků ústících do Labe. Ze Špindlerova mlýna sem vede čtyřsedačková lanovka, která byla nově zprovozněna před 16 lety. Je dlouhá skoro 2km, překonává výškový rozdíl necelých 500m a v létě ji mohou využívat cyklisté i se svými koly. Jak už u nás ale bývá zvykem, lanovky si necháváme na někdy, až nám nohy nebudou sloužit. Z Medvědína jsou i hezké výhledy, ale musí Vám přát počasí. Nachází se zde i lyžařský areál se sjezdovkami a běžeckými tratěmi, a toto místo je velmi oblíbené i jako startovací pozice mezi paraglidisty. Název tohoto vrchu je stejně jako některé jiné názvy (Medvědí důl, Medvědí potok, Medvědí jeskyně…) odvozen od hnědých huňáčů, kteří zde dříve byli doma. Dnes ale krkonošské medvědy můžete spatřit akorát na zámku ve Vrchlabí, kde jsou poslední zastřelení jedinci vyobrazeni.

Z Medvědína jsme pokračovali západním směrem po žlutém značení (bývalá Šmídova cesta, která vedla z Horních Míseček přes Medvědín na Krkonoš), kde je Medvědín spojen sedlem Svinské louže s hřbetem Zlatého návrší. Svinské louže (1212 m n.m.) nejsou jen sedlem, ale i rašeliništěm, které se schovává v lesním porostu. Jeho součástí jsou i jezírka menších rozměrů, která se podobají spíše loužím a jsou obklopena rašelinnou vegetací, zejména suchopýrem. Název tohoto místa je prý odvozen od divokých prasat, která si zde s oblibou rašelinné koupele užívala. Žluté značení se po vystoupání do svahu napojilo pod Šmídovou vyhlídkou na červenou turistickou značku, která vede z Horních Míseček k Vrbatově boudě.

V těchto místech jsme se tak napojili na cestu, kterou jsme šli v loňském roce, když jsme si vyšlápli kolem Pančavského vodopádu k prameni Labe. Když jsme vloni dorazili na Šmídovu vyhlídku, viděli jsme místo výhledů do Sedmidolí a k Vysokému kolu jen mraky v podobě mlhy. Letos jsme na vyhlídku zavítali opět a bylo to o kapičku lepší. Nicméně nám tato vyhlídka asi není souzená. :-( Vyhlídka se jmenuje po Ludvíkovi Šmídovi (1841-1895), který se staral o lesy na panství Harrachů (zejména uměle zalesňoval vyšší polohy Krkonoš) a byl předsedou Klubu českých turistů v Jilemnici.

Od vyhlídky to byl už jen kousek k Masarykově silnici, po které jsme vystoupali až k Vrbatově boudě. Bouda prošla rekonstrukcí a funguje jako samoobslužná restaurace. Problém je snad jen v tom, že se zde zavírá příliš brzy, takže řada turistů může být překvapená. Odtud jsme pokračovali dále po červené kolem řopíků. Jedná se o bunkry a pevnůstky vybudované v letech 1936-1938 jako obrana proti hrozbě z Německa. Pevnůstky se táhnou přes celé Krkonoše, přičemž na každém kilometru bylo 6 řopíků. Osádku tvořilo 7 chlapů se 2-3 kulomety. Řopíky byly propojeny zákopy s různými střeleckými úkryty. Název ŘOPík je odvozen od zkratky Ředitelství opevňovacích prací.

Minuli jsme Hančovu mohylku a dorazili k Pančavskému vodopádu (detailnější informace viz odkaz uvedený výše na naši loňskou fotogalerii). Tím protékalo oproti předchozímu roku asi tak 1/3 množství vody. Od vodopádu to byl už jen malý kousek k Ambrožově vyhlídce. Vyhlídka na žulové skále se nachází na hraně Pančavské jámy. Jsou odtud překrásné výhledy do Labských jam, na přirozené meandry Labe, Labský důl, východní Krkonoše… Nevíme, jak je to možné, ale tak jako máme pravidelně smůlu na Šmídově vyhlídce, tak tady se kvůli nám mraky pravidelně protrhají, a my se můžeme kochat. Asi jsme zadobře více s Ambrožem než se Šmídem. :-) Vyhlídka je v tomto případě pojmenována po Jindřichovi Ambrožovi (1878-1955), který byl autorem turistických publikací a mapy Krkonoš. Jeho zásluhou bylo v r. 1952 vyhlášeno v Krkonoších 8 rezervací, čímž položil základ pro budoucí Krkonošský národní park. Odtud jsme to měli už asi jen 1km k Labské boudě.

Labská bouda má svoji historii. Kolem r. 1830 zde nějaká tehdejší podnikavá žena se jménem Die Blasse vystavěla z kamení, kůry a roští budku, v níž prodávala kořalku, kozí sýr a mléko. Později byla novými majiteli budka rozšířena i na malé ubytování. V 70. a 80. letech 19. stol. hrabě Jan Harrach začal s rekonstrukcí a přístavbami. Takto byla vybudována původní Labská bouda (tehdy známá pod názvem Elbbaude nebo Elbfallbaude), která byla mezi turisty velmi oblíbená. V r. 1965 ale vyhořela kvůli neopatrným řemeslníkům, kteří nesprávně manipulovali s benzínovou lampou. V r. 1965 byl položen základní kámen nové Labské boudy, která byla otevřena o 6 let později. Budova je umístěna ve svahu a její hlavní vchod se nachází na úrovni nejvyššího podlaží. V r. 1996 došlo k její privatizaci. Bouda prošla rekonstrukcí a v r. 2004 byla znovuotevřena. Už 3 roky se snaží správa KRNAPu objekt od stávajícího majitele odkoupit a srovnat jej se zemí, protože prý hyzdí zdejší krajinu. My tedy tento názor ale nesdílíme. Když už zde jednou byla „bouda“ vybudována, navíc má zde tradici, tak bychom ji ponechali. Nehledě na to, že nás zde potěšila možnost se občerstvit. :-)

V rámci občerstvení na Labské boudě jsme začali vzhledem k přibývajícímu času řešit dilema, kterým směrem se vydáme. Nakonec jsme se rozhodli vystoupat po žlutém značení na severní svah Krkonoš ke Sněžným jámám. Po cestě jsme navštívili Kamennou studánku. Jedná se o nenápadnou kamennou stavbu v I. zóně národního parku Krkonoše. Leží v těsné blízkosti žlutě značené trasy, která spojuje Labskou boudu a Sněžné jámy. Ke studánce vede odbočka. Málo se ví, že se jedná o druhý nejvýše položený pramen u nás. Od studánky jsme se vrátili zpět na žluté značení a pokračovali ke Sněžným jamám.

Sněžné jámy se nachází na polské straně a jedná se o nejmohutnější kar na území Krkonoš. Jámy jsou skalní ostruhou rozděleny na Malou a Velkou Sněžnou jámu. Najdete zde pravou vysokohorskou scenérii vysokých skalnatých srázů. Kolmé žulové stěny jsou prý vysoké kolem 200m!! Výhledy z těchto míst byly do Polska v tento den velmi omezené, neboť pod námi byly mraky. Nicméně jsme alespoň viděli dno Sněžných jam, kde se leskla hladina jednotlivých ledovcových jezírek, které se jmenují Kochelské (Sněžné) rybníčky či Śnieżne Stawki. Nad vrcholem Sněžných jam byla v r. 1831 vybudována horská bouda Wawel, která tak byla pojmenována díky své podobě s krakovským hradem. Bouda ale není turistům přístupná a sídlí zde polské radiokomunikace. Sněžné jámy nás skutečně nadchly a byli jsme rozhodnutí se sem ještě během našeho pobytu vrátit, přičemž jsme věřili, že počasí se určitě vylepší.

Od Sněžných jam jsme sestoupali zpět k Labské boudě. Abychom se dále nevraceli po stejné trase, zvolili jsme nejdříve modré značení skrz Pančavskou louku a u turistického rozcestníku Pančavská louka jsme modré značení vyměnili za žluté. K Vrbatově boudě už nám moc nechybělo. O jedné věci se ještě musíme zmínit. Tím, že čas pokročil a na Zlaté návrší (Zlaťák, jak říkají místní) už nejezdil ekologický autobus, tak jsme nepotkali ani živáčka. A to ani cestou k Vrbatově boudě, ani pak do Horních Míseček. Pouze nás na Masarykově silničce předjelo pár cyklistů. Trochu nás ta přímá úměra mezi množstvím turistů a autobusovým spojením překvapila, ale vůbec nám to nevadilo. :-) Ten den jsme nachodili 24km a celkově vystoupali 667m. Večeři v Jilemnické boudě jsme si tak na Horních Mísečkách určitě zasloužili. :-)