Ivča a Jirka

Třetí den našeho pobytu jsme se nejdříve vypravili z Říček na Mezivrší. Jedná se o sedlo v nadmořské výšce 926 m n.m. na hlavním hřebenu Orlických hor mezi Komářím a Anenským vrchem, a to cca 10 km jihovýchodním směrem od Velké Deštné. Sedlem prochází horská silnice propojující Říčky a Orlické Záhoří (obec, kde se přemnožily zmije a každý rok se zde provádí odchyt několika desítek exemplářů, které se pak odváží do volné přírody). Chceme jen upozornit motoristy, že tato silnice není v zimním období udržována. Kolmo k silnici prochází Mezivrším i červeně značená turistická Jiráskova cesta. My jsme se po ni vydali jihovýchodním směrem. Souběžně s Jiráskovou cestou jsou vybudované i linie těžkého a lehkého opevnění vybudované před 2. sv. válkou. Opevnění měla sloužit ke zpomalení a ztížení nepřátelských sil a během cca 2 let se jich podařilo u nás vybudovat téměř 10 tis.!! Po podpisu Mnichovské dohody v září 1938 jich většina zůstala na území Sudet. Právě tato opevnění se dochovala, neboť po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byla většina opevnění ve vnitrozemí zničena, aby nemohla být využita pro případný odboj.

Asi po 600 m od Mezivrší potkáváme první řopík a nám bylo jasné, že není ten den poslední. Název řopík je odvozen od zkratky ŘOP = Ředitelství opevňovacích prací. Řopík je opevnění lehkého typu (oficiálně vzor 36, který byl záhy nahrazen dokonalejším vzorem 37), který byl miniaturou těžkého pěchotního srubu. Na každém kilometru linie stálo většinou 6 řopíků. Osádku tvořilo 3 až 7 mužů se 2-3 kulomety, které byly osazeny v lafetách v ocelolitinových střílnách. Vstup do řopíku byl opatřen mříží a pancéřovými dveřmi. Konstrukce řopíku byla samozřejmě železobetonová o tloušťce stropu a stěn 0,8 – 1,2 m. Řopíky byly propojeny zákopy s různými střeleckými úkryty.

Asi po dalších 500 m potkáváme v nadmořské výšce 937 m n.m. „klasický“ dvoupodlažní betonový bunkr, který patří mezi opevnění těžkého typu. Jednalo se o objekt R-S 87 Průsek, který je zajímavý tím, že měl být vybaven téměř všemi druhy zbraní, které se používaly v pevnostní linii (kulomety, protitankový kanón, minomet).  Osádku tvořilo 29 mužů a bunkr měl svoji vlastní vrtanou studnu. Ve stropě byl vybudován pancéřový zvon (kódové označení AJ), který sloužil jak k pozorování, tak i pro palbu z kulometu. Bunkr byl v prosinci 2005 prohlášen Ministerstvem kultury ČR památkou a slouží jako muzeum (prohlídku je třeba si domluvit předem).

Od bunkru Průsek jsme pokračovali po červeném značení až k turistickému rozcestníku u Anenského vrchu. Zde jsme využili slepou červeně značenou odbočku na vrchol, kde stojí nedávno vybudovaná rozhledna (viz. dále). Anenský vrch (991 m n.m.) patří mezi významná místa Orliček. Od pradávna sloužil dlouhodobě k těžbě dřeva a v r. 1766 nebo 1767 (různé prameny se liší) zde byla vybudována dřevěná kaple, která byla zasvěcena sv. Anně a sv. Jáchymovi, kteří měli svátek ve stejný den. Vrch se stal hojně navštěvovaným poutním místem, a to zejména na svátek sv. Anny, tj. 26. července. Podle pověsti je za výstavbu kaple zodpovědný hajný J. Kastner z Horní Rokytnice. Když prý jednou strávil v blízkosti vrchu noc v lese, náhodou si vyslechl 3 muže, kteří chystali přepadení jeho hájovny. Z vděčnosti, že se mohl na to připravit, slíbil sv. Anně vybudování kaple na vrchu. Dle pověstí se vrch původně jmenoval Hocheckicht, ale v souvislostí s vybudováním dřevěné kaple se přejmenoval na Anenský vrch. Ve 20. letech 19. stol. byla už na střeše kaple věžička, která se využívala jako vyhlídka a u kaple stávala křížová cesta. V r. 1858 byla dřevěná kaple nahrazena zděnou a vrch byl přejmenován podle dárkyně peněz na kapli, kterou byla hraběnka Ernestina Nostitzová, a to na Ernestinenberg. Česky se ale vrchu říkalo Arnoštka. Na počátku 20. stol. zde byla postavena dřevěná rozhledna vysoká 8 m, která zanikla v průběhu 1. sv. války. V r. 1937 se zde začala budovat již zmíněna pevnostní linie a kaple musela být přesunuta i s křížovou cestou do blízké osady Hadinec. Padlo rozhodnutí, že na Anenském vrchu budou stát 2 objekty těžkého opevnění, které zde byly vybudovány v říjnu 1937. Na severní straně vrchu byl vybetonován izolovaný pěchotní srub R-S 85 pod krycím názvem Anna, který byl určen pro 23 mužů, a na jižní straně o 80 m dál pěchotní srub R-S 84 s krycím názvem Arnošt pro 19 mužů. Na vrcholu kopce nebylo výhodné vybudovat oboustranný objekt, a proto došlo k jeho rozdělení na dva jednostranné sruby, kdy si každý střežil a ostřeloval své úbočí. Oba bunkry, stejně jako ostatní opevnění, na obranu země využity nebyly a zdárně přežily celou 2. sv. válku. Byly poničeny až v r. 1956, kdy došlo k vytržení pancéřových zvonů, které byly odvezeny do kovošrotu. Další významná změna na Anenském vrchu proběhla v r. 2010, kdy zde byla vystavěna nová dřevěná rozhledna vysoká 17 m. Rozhlednu jsme samozřejmě navštívili a pokochali se krásnými výhledy do okolí. Brali jsme to jako náplast za „výhledy“ z Velké Deštné. Jen dodáváme, že na vyhlídkovou plošinu je potřeba vystoupat 65 schodů po železném schodišti, ale je to zcela v pohodě. Pro zajímavost ještě doplňujeme, že nosné sloupy rozhledny jsou z modřínu, podlaha plošin z dubu a dřevěné výplně zábradlí z borovice. Celá rozhledna přišla na cca 1,5 mil. Kč.

Z Anenského vrchu jsme se vrátili k turistickému rozcestníku a pokračovali jižním směrem k pevnostnímu komplexu Hanička. Po cestě jsme potkali ještě několik opevnění, z nichž chceme vypíchnout:

• Pěchotní srub R-S 82 s názvem Poslední, který rovněž přežil okupaci a byl poškozen až trhacími pracemi v 50. letech 20. stol. (opět byl náložemi vytržen zvon s kopulí, které byly odvezeny do kovošrotu). Byl původně vybaven 5 kulomety.
• Pěchotní srub R-S 81 pojmenovaný U Obrázku, který tvořil levé křídlo dělostřelecké tvrze Hanička. Na rozdíl od jiných srubů v její blízkosti nebyl ale napojen na podzemní komplex Haničky. Osádku tvořilo 28 mužů.
• Nejvíce nás zaujal mohutný dělostřelecký srub R-S 79 s krycím názvem Na mýtině, který byl vybudován pro 87 mužů. Jednalo se o nejsilněji vyzbrojený objekt tvrze Hanička, se kterou je srub propojen mohutným podzemím (srub je od Haničky vzdálen 0,5 km). Svou kubaturou se stal nejmohutnějším srubem celého československého opevnění. Horní patro mělo ukrývat třídělovou baterii houfnic s dostřelem až 12 km, ale protože plzeňská Škodovka nestíhala jejich výrobu, byly houfnice v rámci mobilizace v r. 1938 nahrazeny spolehlivými horskými kanóny (ty se ale nevešly do střílen a byly umístěny asi 400 m od srubu v lese).

Na závěr samozřejmě musíme zmínit samotnou tvrz Haničku, která byla ve 30. letech 20. stol. důležitým pilířem obranné linie Orlických hor. Hlavním cílem Haničky byla dělostřelecká podpora těžkého opevnění. Celý komplex Haničky byl tvořen 6 mohutnými železobetonovými objekty, které byly výtahy i schodišti všechny napojeny na mohutný podzemní systém umístěný několik desítek metrů pod povrchem. Hanička tak byla zcela soběstačná (vlastní muniční sklady, strojovny, filtrovny, vodní zdroje, potraviny…) a připravena na dlouhodobý boj. V celém komplexu mělo být 426 vojáků. K úplnému dokončení mělo dojít v letech 1939-1940, ale Mnichovský diktát vše změnil. Začátkem října 1938 byla Hanička předána německé armádě, která zde zkoušela a testovala zbraně i munici. Po 2. sv. válce upadl celý komplex v zapomnění, ale v r. 1969 se díky několika nadšencům podařilo městečku Rokytnice tvrz opět zpřístupnit návštěvníkům, ale pouze do r. 1975 (v létě 1974 navštívil Haničku Jirka s rodiči ;-) ). Tehdy zde začalo federální ministerstvo vnitra ČSSR budovat moderní velitelské pracoviště pro případ války se západním blokem. K znovuotevření Haničky pro veřejnost došlo až v r. 1995.

My jsme prohlídku Haničky tentokrát neuskutečnili, protože zde byly hrozné davy lidí a nás čekala zpáteční cesta do Říček. Závěrem chceme ještě upozornit, že od Anenského vrchu nás až k Haničce provázela Naučná stezka Opevnění Rokytnicka, která končí (začíná) u parkoviště pod Haničkou, a která vám pomůže vytvořit si velmi dobrou představu o promyšleném systému pevnostních staveb, o jejich vybavení, výzbroji… a odhodlání armády bránit v r. 1938 tehdejší Československo. Naučná stezka má celkem 5,5 km a informace zde můžete čerpat ze 14 naučných tabulí.

A jako úplnou tečku ještě jeden postřeh. V životě jsme během jednoho dne nepotkali tak obrovské množství „admirálů“. Jednalo skutečně o stovky, možná i více, jedinců této babočky. Zřejmě je věrná svému druhovému názvu, který prý vznikl od toho, že barevně připomínala sváteční uniformu admirálů britského Královského námořnictva. A když už u nás nemáme námořnictvo, tak si oblíbila krajinu bývalých vojenských opevnění. Její vztah k armádě je zřejmě mnohem hlubší, než si někdo připouští, a nejde jen o její barvy připomínající uniformu, které ji daly druhové jméno.